Když zloděj křičí

Máme s tím své temné zkušenosti. Hitler křičel, Goebbels křičel, henleinovci křičeli a výsledkem nakonec bylo, že demokratické západní vlády uvěřili zlodějům a neurvale sdělili okrádanému, že nevydá-li to své zloději, bude viníkem

Viníkem války, která -a mnohem horší- stejně nakonec byla a pak zamíchala pojmy jako zloděj a oběť, agresor a napadený takovým způsobem, že se z toho horko těžko vzpamatováváme dodnes.

A tak, když teď poslouchám ruského okupanta Krymu, že Západ, pokud bude podporovat celistvost Ukrajiny, tak jen přikládá pod válečný kotel, tak to se nestačím divit.

Divit, jak už daleko drzost ruského medvěda došla, jak je si jistý úspěchy v hybridní válce. Jak moc si už věří, že jsou jeho placení agenti i užiteční idioti v mocenských strukturách protivníka usazeni. 

Nemusíme být naivní a věřit, že kdysi uzavřené smlouvy s Ruskem platí. Že výměna ukrajinských jaderných sil za garance vlastní nezávislosti pořád má váhu podpisů velmocí devadesátých let. Ne, svět je - bohužel - jinde. Škoda, ale prostě je.

Tak se ale podle toho budeme muset zařídit. Dodržovat naše sliby, tím dodat našim slovům váhu činů a nečekat od nepřítele, že mu na našich zájmech záleží. Nezáleží. Nám na nich musí záležet. Nikdo jiný to za nás neudělá, jen my to chceme a naši spojenci, kteří s námi naše zájmy sdílejí.

Pojmenovávat věci, události, činy a jejich aktéry pravými jmény by mohlo být dobrým začátkem. Co říkáte, česká pátá kolono?