ROZVOD...Milovala jsem ji, ale ona chce odejít. Žádné řešení není dobré. Rozvod. Máme spolu děti. Žili jsme spolu tak dlouho... Co s tím?
Tak prvně jsem se odmilovala. To taky nebylo lehké. Protože odmilovat se vůči principu svobody, demokracii a ryzímu (tam, odkud pocházím mu říkáme selský) politickému rozumu, který jsem v tobě léta viděla, jde těžko. Ale jde to. Pak jsem se zeptala, jak si to tedy představuješ. Rozvod. No.... Prý ještě nevíš, necháš si i čas na rozmyšlenou a zamyslíš se i nad tím, jak bychom se měli stýkat, potkávat a starat se o naše děti. A že jich je!
Chudáci děti. Stejně, jak to tak vypadá, všechny zůstanou v mojí péči. Nevadí, naopak. Já je MÁM ráda a vždycky jsem měla.
Ale stejně. Proč odcházíš, ptám se sama sebe za bezesných nocí. Neřeklas mi nikdy, mám někoho jiného, s ní nebo s ním chci být a s tebou už fakt to nejde. No, možná kecám, někdy během hádky, to tak trošku mohlo vypadat, ale když obláčky neshod zase zmizely, znovu jsme se milovaly. I když, vážně milovaly, říkám si? Copak mám vážně věřit tomu, že nikoho nového nemáš, ale chceš prostě být sama, jen se spoustou kamarádů po celém světě?
Proč jsi nikdy nechtěla mít společné hospodaření, proč jsi mě nikdy nechtěla opravdu ochránit před tím chlapem z východního... no ty víš odkud...
Asi jsi měla vždycky spíše svůj názor na věc... Beru. Ale teď, po více než 40 letech soužití, když už mě starou dobrou asi nepotřebuješ a chceš odejít, prosím, udělej to rychle, já ti překážky dělat fakt nebudu... Já jsem ta ukřivděná, hodná Evropa, viš... Ale přežiju, to si piš. My staré hodné holky vždycky přežijeme!
