Geniální scenárista

30 let od revoluce. Sametové, něžné, ale snad přecijen revoluce. Tak jsem výročí oslavil, ať to stojí za to!

Jako předkrm jsem si přečetl knihu Vabank od Kocába. To můžu všem, co jsme tehdy zažili den za dnem víceméně jako diváci a vnímali každou z dnešního pohledu maličkost coby epochální změnu, vřele doporučit.

A dlouhý hlavní chod jsem konzumoval-pozoroval hlavně na ČT24 a i-vysílání dokumentů (i hraných), co se jich na netu našlo. K tomu noviny, časopisy, servery.... Hutný hlavní chod.

Třicet let. Jako by to bylo včera. Ale není. Když jsem stál 5. května v roce 1975 u pomníčku umučených a každé projíždějící auto či autobus zdravil pionýrským pozdravem, historie Pražského povstání, národního obrození či husitských válek pro mne hodně splývaly. A přitom od konce války to bylo stejných třicet let. Teda zdaleka ne stejných....

30 let od revoluce, to však bylo i MÝCH třicet let, jsem si říkal. Jsem pamětník, zažil jsem to, mám svoje vzpomínky, ne? Prostě, musel jsem to české vydatné vepřo-knedlo-zelo hodně zapít. Napadl mi Dietl. To přece bývávala značka hodná otevření po mnohé večeři v československých rodinách během třiceti let před Listopadem. Ulice vylidněné, v televizi běží Nemocnice či spol. a konkurencí mohl být snad jen zápas s Rusákama.

Onu NEMOCNICI NA KRAJI MĚSTA (1977 a dál) jsem vynechal. Po jídle se ani opravdu kvalitní šampaňské - notabene říznuté (západo)německým šnapsem - nehodí. Radši jsem se nejprve ponořil do hodně lehkých vín, letních. PLECHOVÁ KAVALÉRIE (1979). Tak to vážně doporučuji hned po přečtení Vabanku. Lepší nezamýšlenou komedii jsem už dlouho neviděl a ke cti mi určitě neslouží, že při jejím originálním odvysílání jsem se na ní, pokud dobře pamatuji, též každý týden díval. 

Není třeba se bát, je dávno po revoluci. Tak do toho. Něco ostřejšího. Další doušek byl OKRES NA SEVERU (1981). To je vážně bizár. Kdo tu dobu zažil, musí se současně smát i osypávat. A jedině znalí té doby jsou schopni rozeznat, v jakých detailech scénárista dovedl podchytit systémové neřešitelné rozpory doby v jinak naprosto prvoplánovém propagandistickém díle. Namátkou: neschopnost oslovit "revolučními" hesly mladou generaci, nekompatibilitu plánovaného a normálního hospodařství na pozadí výstavby podniku ve spolupráci se západními firmami či nechtěně vyjeveného papaláštství v rámci vedoucí úlohy strany, či jen tak bokem zmíněné nevyvážení popelnic anebo prázdné regály v obchodech. Dietl odvedl loalájně svoji práci, ale asi měl i smysl pro poťouchlost. Muselo mu to dělat radost, když mu přišly odměny za jeho scénáře.

Mnozí jiní ji určitě měli, poťouchlost i radost. Herci, kteří v normalizačních seriálech hráli, režiséři, co je do nich obsazovali, možná někdy i oni schvalovatelé. Jsme holt národ Švejků. Masaryků, Cimrmanů, Mašínů, Svobodů. Havlů, Kocábů, Krejčích, Švorcových, Palachů, Gottwaldů i Dietlů či Gottů... a dalších, tolika dalších, že skoro stydím, že jmenuji jen tyhle... Dnešní celebrity nezmiňuji, jsme jací jsme i bez nich. 

A já si za trest dám MUŽE NA RADNICI. Dobře mi tak, nemám bejt takovej pamětník starej....

Tak na dalších třicet let!

P.S.: A k titulku jen MALÝ dodatek: asi to byl génius, když dokázal třeba napsat takovou PÍSEŇ PRO RUDOLFA III.,  či TŘI CHLAPI(Y) V CHALUPĚ a desítky jiných scénářů v době, ve které žil a kterou si jako nikdo z nás nevybral. A já, až se dostatečně potrestám, tak si zase pustím svoje oblíbené PÍSAŘE....