Přichází léto a s ním krátké sukně, hlubší výstřihy, a co se týká vážnějších okolností kontrol cestujících, též spousty kolařů a školních výletů.
Nastoupili poblíž Bakova. Paní učitelka a s ní nějakých 12, možná 15 žáků. Tipuju sedmáky. Už byl docela večer, žádnou skupinu jsem předem hlášenou neměl, ale co, to není povinné, na našich vlacích jsou vítáni a usednou vždy všichni, že.
A protože už usedli, zbývalo je přivítat: "Dobrý den, kontrola jízdních dokladů..."
(Tady si dovolím malou odbočku. Zrovna včera jsem si +- spočítal, kolikrát za směnu tuhle frázi řeknu, vychází to cca na 640x za běžnou dvanáctku, tedy dvojnásobek za dvoudenku. Se už nedivím, proč mám po šichtě takovou žízeň...)
"Dobrý den", odpovídá pančelka trochu nervózně a podává mi vytištěnou online objednávku s kódem. Děti jsou -to je divné- jako pěny.
Načtu kód, chvíli si v srovnávám údaje, ale ještě než stačím vyslovit pochybnosti, vedoucí zájezdu se ozve sama: "My máme problém. Přejeli jsme. Takže asi potřebujeme koupit novou skupinovou jízdenku."
"Ano, a kam se potřebujete vrátit?"
"Jen jednu stanici, já jsem to nezmáčkla včas..."
Upínají se na mě nejen její, ale i oči mladistvých. Jsem obměkčen a odhodlán podpořit autoritu pedagožky pro zbytek školního roku. "Dobrá, uděláme to takhle. Za trest vás všechny na příští stanici vysadím."
"Jo?! Aha. No vy jste hodnej! ..... Tak to já vám za odměnu aspoň dám...", vypadne z ní spontánně, začne otvírat kabelku a cosi hledat. Děvčata ve skupině se začnou chichotat, neb jak známo, dospívají dřív než hoši. Nejspíš ale nenašla co hledala, a proto vzápětí rozesměje i kluky: "Tak nedám, já už jí nemám." Teprve teď jí dochází poetika situace.
Jsem vycvičen napomáhat cestujícím v různých situacích, krásné trapasy nevyjímaje.
"Nevadí, dáte mi příště." No nevím, co jsem zachránil, ale vystoupili všichni v dobré náladě a na správném nádraží a na tom záleží, tak snad jo.
A já se ani nakonec nezeptal, o co jsem vlastně přišel. Ale doma určitě vyřídím, že jsem hodnej, snad mi to uvěří.
