Případ ztracené peněženky

Redaktoři MF DNES zveřejnili zajímavý test lustrující spolehlivost policie. Já jsem testovala nedávno na vlastní kůži.

V Ústí nad Labem na nás policie myslí – v MHD nás vyzývají zvukovým spotem k opatrnosti a bdělosti před kapsáři i vandaly, u parkovišť varují, že auta nejsou trezory a notoricky často nabádají k ostražitosti (hitem bývají otevřené ženské kabelky nadité hromadou nepotřebností) nejrůznějšími formami v supermarketech.

Ale znáte to, chyby děláme na pozadí chorobně známých varování. Nejinak to bylo u mě. Byla jsem nakupovat a samozřejmě vím, že se věci nenechávají bez dozoru.  Proto jsem sledovala kočárek s taškou i přes synchronní monitoring pobíhání mé dcery. Přesto se zlé tušení, umocněné drcnutím do podivného individua, naplnilo a já zůstala před pokladnou (sice s plným košíkem) s prázdnou. Neměla jsem ani peněženku samotnou, ba zmizela i celá igelitka, která měla vlastně být jakýmsi maskovacím manévrem. Zmocnila se mě panika, umocněna faktem, že nemám ani na zaplacení nakousaného dalamánku, který bych měla batoleti vyrvat od úst. Naštěstí byly prodavačky lidské a darovali nám kousek pečiva, když nás celý nákup přišel takto draho.

Celá dezorientovaná jsem vyběhla ven, abych prohlédla přilehlé koše s tím, že třeba byl zloděj charakter a odhodil alespoň všechny mé doklady. Při této bohulibé činnosti jsem narazila na své romské (velmi slušné)známé, kteří mě šokovali otázkou, jestli „to byl Cikán?“ V tom mnou projelo nákupní deja vu a přisvědčila jsem.

Nezbývalo než učinit rázné kroky, aby se pohroma ještě nezvětšovala. Kromě blokace karty bylo potřeba spojit se s příslušnými orgány. Ohlásit krádež nebo ztrátu nejde telefonicky, bylo třeba se dostavit osobně navzdory pokročilé hodině i přítomnosti dítěte. Na služebně mi však vyšli vstříc a já mohla přijít podepsat definitivní verzi (slohově slabší povahy, bohatší pak na gramatické chyby)na druhý den.

Mezitím jsem se rozhodla vrátit na místo činu v idealistické víře, že někdo něco ze ztracených věcí nalezl a odevzdal. Koneckonců já jednou odvezla občanku domů přímo jednomu z pracovníků místní ostrahy. Také vracím peníze, které mi někdo z číšníků či prodavačů dá navíc, za což si vysloužím tu a tam dokonce  posměch, někdy i samotných postižených. Mého muže tím dokonce rozčiluji a byla jsem jím jednou  odtažena na bezpečnou vzdálenost od pokladny, když jsem vyjádřila  pochybnost, že jsme za ty vody zaplatili nějak málo…

Nejsem nějaký světec, určitě jsem udělala i skutky běžně lidsky slabé, ale často si po vzoru Kantova imperativu představuju, jak by bylo (a taky někdy bylo) mě na konci šichty s mankem v kase. Proto jsem byla překvapená, když mi jedna kolegyně z práce řekla, že by si ve svůj prospěch špatně vrácené peníze nechala, neboť za chyby se platí a jí by to také nikdo nevrátil. Když jsem o tom v osudný den na daném místě přemítala, zazvonil telefon a volali ze služebny na okraji města, že se peněženka našla.

Nelenila jsem a okamžitě vyrazila vstříc možnému hapyendu. Ten se však konal zvláštní. Peněženku údajně našla dcera nějaké paní úplně v jiném obchodě nákupního centra a nerada by figurovala při výpovědi. Bodejť jo, když se odměnila sama všemi papírovými bankovkami. Velkoryse  mi nechala fotky, drobné, jízdenky a zaplaťbůh všechny doklady. A teď, co cítit – radost, že nebudu muset podstoupit martyrium na cestě k nové občance, řidičáku, zdravotnímu  průkazu atd., nebo vztek, že si někdo ponechá peníze mámy na mateřský? Nakonec ale přeci zvítězilo to dobré.

Podobně jako u testovaných policistů, kteří byli spíše poctiví. Vrací se mi však stejná otázka. Ocenit dobro, byť s nějakou šmouhou, nebo chtít vybroušenou poctivost?  Možná je rozdíl v hodnocení, když jde o instituci, která má „pomáhat a chránit“ a o civila, obyčejného občana, který se nachomýtnul k limitní situaci. Nakonec podle mého názoru rozhodne individuální cítění každého z nás (Vzpomeňme případ bezdomovce, který odevzdal nemalou sumu peněz, jež nalezl v popelnici.)a neovlivní nás příliš při tom ani riziko stíhání za „zatajení nálezu“ nebo férová policie.Vždycky  jsme na rozhodnutí sami. Věřit na to lepší v druhých, nebo nevěřit?