Právo: mít tajemství

Já vím, máme třeba to listovní. Ale co ta další, jsou vůči nám opravdu dodržována? Zaručí nám je někdo?

   Začalo to nenápadně. Měla jsem narozeniny a manželův kamarád, který s výběrem elektronického dárku pomáhal, mi ho „mírnixtýrnix“ prozradil. Šokovalo mě to, nebyl k tomu žádný praktický ani nepraktický důvod. Prostě nechápal naši dětinskou pošetilost dělat z dárku překvapení.

   Pak se mi to stalo podruhé, tentokrát mi pedikérka řekla, že mi tchýně dá k svátku poukázku. Kdo by čekal alespoň zde nějaké zdůvodnění, bude zklamán.

   A do třetice veškeré  této šlamastyky s předčasným odhalením se trefila sama tchýně, dokonce u stejné příležitosti, když chtěla podrobnosti k hlídání, aby mohl být, tentokrát kulturní, dárek realizován.

   Sama dárky ráda vymýšlím, dávám a jsem potěšena, když se podaří spojit dobré pozorování, „kauf“ i příležitost. Ale každý to má holt různě, otázkou zůstává jen to, kde je hranice mezi vlatním a cizím pojetí „má dáti – neprozradil – dal“  procesu.

   Podruhé mi spadla brada o mikuláši. Dceřino každoroční pátrání po obuvi Svaté Trojice jsme chtěli tentokrát obejít externí mikulášskou nadílkou. Byli jsme požádáni  o vlastní balíčky a k nim přiložené pergameny hříchů a dobrých skutků našich ratolestí. Do půlnoci jsem tedy vytvářela imitaci historické pseudolistiny a lovila z mysli hříchy našich úžasných dětí, abychom nebyli za andělsky hodné outsidery. Dcera se však čertvíproč začala v novém prostředí bát. Co čert a my nechtěli - hodná teta (shodou okolností choť našeho specialisty na elektroniku) se k ní po spuštění spektáklu natáhla a nabídla jí svěření tajemství. Ani na okamžik jsem nic zlého, tedy dobrého, od naší podobně smýšlející a letité rodinné přítelkyně nečekala. Ale přišlo to: neboj, to jsou jen převlečení tatínkové. Byli jsme s manželem v šoku, ale vykoktali jsme něco ve smyslu, že jsou promícháni s těmi pravými.

   I ostatní rodičové vědí, že je s příchodem do školy těžké uhájit (zároveň ale snad nejobhajitelnější) lež, tu o Ježíškovi s dárky. Odráželi jsme nečekané útoky různě. Vybalancovali jsem již školkové rozhodnutí, že si děti budou před Vánoci rozdávat dárky mezi sebou, konečně naskytuje se tak jeden z úhybných manévrů k zažehnání vyzrazení  tajemství jinými nepozornými dospělými (velcí si mezisebou totiž dárky dávat mohou). Cizí děti, které hlásily, že nadílku zajišťují rodiče, jsme označili sice za pravdomluvné, ale patrně nějak jinak hříchem ušpiněné, že už k nim ježíšek jezdit nechce a rodiče to musí tedy vzít za něj. Také jsme odháněli  poměrně zlým tónem děti z místností, které jinak běžně navštěvovaly a vysvětlovali, proč utrácíme za nějaké oblečení, když nám to může přinést Nejsvětější nákupčí zdarma. Dokázali jsme se rovněž vylhat z toho, proč pod naším stromečkem jsou dárky pro širší rodinu a naopak se část těch našich ocitly jinde. Ustály jsme také manželův přeřek nebo fakt, že tetin zaneprázdněný ježíšek vše balil do jednoho papíru, zatímco náš prostor pod stromkem byl pestrobarevný. I srdceryvný pláč, že dceři žádná návštěva nic kromě těch u nich zapomenutých dárků nepřivezla…

   V těch dnech vyšel rozhovor s jednou herečkou, která nechce svému potomkovi v tomto lhát. To ani já ne, ale ve věcech důležitých. Sama si nevzpomínám (a mnoho diskutujících pod článkem se mnou) na nějaký dramatický předěl mezi objevenou změnou dodavatele vánočních dárků, ale vím, že největším traumatem dětství, a snad i životním, byla zjevená pravda rodičů, že všechny pohádky přeci končí dobře. Veškerá má zvědavost na věci příští, tolik důležitá hybná síla života, byla po mnoho let totam.Ještě že neumí dcerka všechna písmenka.

   Vše však završil "obnažovač" z největších - facebook. Maminka spolužáka mé dcery zveřejnila chlapečkův milostný dopis z první třídy, z jehož iniciálů jsem pochopila, že zamilovaná osoba je i z naší rodiny. Ještě že nemá fcb profil.

   Máme tedy vůbec nějaké zaručené právo na tajemství? Spíše nám  náleží jakýsi křehký nárok  na něj,jenž je však limitován mírou vůle k jeho udržení ostatními. A celé je to velmi subjektivní.  Živý proces vytyčený rozdílnými představami.

  Co s tím ale kupříkladu v tvůrčím procesu? Lze psát o svém světě, aniž bychom neodhalovali své blízké? Kam  může člověk zajít při reflexi dění kolem, aniž by neustále nesvlékal ty, kteří chtějí být skryti?A přitom nebýt obecný a neplácat prázdnou slámu? Budou stačit iniciály, pseudonymy, klišé o čistě náhodné podobnosti? Než si to ujasním, pouštím tento článek do světa.