,,Ano, šéfe", známý kulinářský pořad, který se opět vrátil na televizní obrazovku i myšlenka, která se jaksi nabízí při jeho zhlédnutí. Jenže pravda je jako ve všem mnohovrstevnatá a někde uprostřed...
Nezůstanu patrně ústřední myšlence věrná už i tím, že na této škole tak „trochu“ pracuji a situaci nepřecházím loajálnějším mlčením, ale glosuji následujícími řádky.Tak „trochu pracuji“ pro to, že jsem toho času na MD, učím pouze na škole připojené a navíc předměty všeobecné, takže k žákům mám přeci jen trochu dál než kolegové mistři (pro neznalé: to je skutečný název jejich pracovní pozice)oborného výcviku. A to dokonce tak dál, že jsem už zažila případy, kdy si na mě žák z hodin nepamatoval (neznalost přijmení dokonce pánů ředitelů není také nic výjimečného). To snad ani nebylo způsobeno mými pedagogickými ne/schopnostmi, ale možností žáků dělat si z docházky dobrý den i jejich velmi vlažnou motivovaností k celému vzdělávacímu procesu přemnožených pseudostředních škol,jejichž studenti si jsou dobře vědomi, že ambice za ně mají všichni kolem.Školy potřebují pro své dotace žáky,učitelé práci, ale i pocit z její smysluplnosti a rodiče jistotu, že udělali maximum, aby z jejich dítka v „době mnoha potřeb“ něco bylo.
Sama cítím potřebu se pozastavit u pravdy všech zúčastněných stran. Pan ředitel si pozval televizní gastrotým určitě v dobré víře, protože chtěl školu postrčit k novějším trendům, zviditelnit ji a doufal, že to jistě přinese mnoho dobrého. Moji kolegové z toho byli spíše v mnoha případech zděšeni, přeci jen inspekce, a to přímo televizní, která nahlíží pod pokličku, není nic příjemného. Mnozí prchali a do hodin kameru nepustili, ale odvážnější či exponovanější se holt museli do boje (který často předcházel boj interní, např. o lepší vybavení cvičné kuchyně) pustit.
Z první ruky vím, že tato škola žáky zbytečně teorií nepřetěžuje a shora je na učitele vyvíjen silný tlak, aby své žáky v duchu hlavní Komenského myšlenky zaujali. Věřte, že je to u pubescentů úkol nadlidský. Snižují se nároky a trvá se opravdu na nejzásadnějších věcí z nejzásadnějších. Není pravidlem, že velký dril nebo zajímavá metoda přinese kýžené výsledky a žáci opravdu umí. Není horší frustrace učitele než že po mnoherém opakování žák opět neví něco triviálního. Takže nerozeznání určitého typu masa je u kuchaře sice věc trestuhodná, ale nemusí být výsledkem malé snahy pedagoga.
Ona představa znalého kuchaře je trochu jako čekat od zedníka, že si umí dobře propočítat obklady v koupelně. Ve vší úctě k těmto profesím ( o což se teď školské reformy usilovně snaží) by prostě géniové s výraznými studijními či kombinatorickými předpoklady studovali jinde. V živé paměti mám pedegogickou radu, kde nám bylo domlouváno, abychom přehodnotili neprospěch žáka z oboru kuchař v osmi předmětech( což je už na hranici s antidovedností toho docílit), abychom nemuseli uzavřít jednu třídu pro klíčového(!) žáka.Také si pamatuji, jak se nám po reparátech v prvním ročníku téměř ztratila exprimentální třída, která měla spojovat kulinářské řemeslo s maturitou v studijním oboru s mnohaslibným názvem (něco jako Pohlreichovo nenáviděné klišé „tajemství šéfkuchaře“) Gastronomie. Prototyp takového žáka (ne z této školy) si ostatně mohli diváci „prohlédnout“ dokonce ve stejném dílu tohoto pořadu.
Smutnou pravdou je také fakt, že řada dětí našich škol – trmické i krásnobřezenské (ústecké tedy v nejvlastnějším smyslu) je z rozvrácených rodin a často i ze sociálně slabšího prostředí. Jak se dá s takovým materiálem nakládat po dobrém i po zlém koneckonců ukázal i samotný přístup pana Pohlreicha. Hrníčkový případ byl tragikomický, protože se trochu sklouznul na klukovi, který holt neměl „pod (kuchařskou)čepicí“ a zřejmětak tak sebe a svou rodinu uvedl do trapné situace. K tomu se připojila dramaturgická intuice tvůrců pořadu, kteří vědí, že pavlačovost prodává a těžko věřit tomu, že by se tak náhodně svěřoval Pavel s kauzou zrovna když běží kamera a zrovna panu Zdeňkovi.
I když neupírám, že osobnost pana Pohlreicha, jeho charisma a smysl pro vedení určitě sehrála své a domnívám se, že děti přesně k takovému typu v řemesle lnou. Žáci umí ocenit, když někdo zná, je spravedlivý, umí opodstatněně zkritizovat i motivačně pochválit. A když má dokonce i pochopení pro jejich životní příběh, budou jeho a dokáží ze sebe vzkřísit nadšení, které této generaci tak nějak chybí. To dokázal pan Pohlreich v případě dalším, kdy vzal skupinu průmerných učňů na Větruši a posléze i do svého Imperialu. Nebo když ve starším díle zajel pro záškoláka, aby ho přivedl řádně na praxi. Zde byl však výsledek snahy nemusí být převratný, když později o tomto žáku zmínka již nepadla.(Tedy pokud ještě nestuduje a nemohl se natáčení z rozhodnutí školy účastnit, ale to také není úplně pěkná vizitka).
Kolem a kolem škola možná pozváním televize a slovutného šéfkuchaře vařila z vody, trochu se spálila a asi to zavařila (nechtěně)jednomu žákovi. Tvůrci pořadu si chtěli přihřát polívčičku sledovanosti, a bylo z toho něco jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Kde je všechno dobré, ale nemusí se to hodit k sobě.
