Máma je jen jedna. A nebo…?

„Otec je vždy nejistý“, praví latinské úsloví a moderní výzkumy genetiků to se statistickými poznatky vysokého procenta nic netušících otců, kteří vychovávají biologicky cizí dítě, jen potvrzují. Matka se tak zdá být větší jistota

   Při pohledu na mé děti si s nadsázkou naopak říkám, že v tomto případě zdá se spíše matka nejistá. Jakoby si mě totiž manželovy geny vybraly jen coby prenatálního šerpu našich dětí a později vhodný bio-držák nonstop otevřeného mléčného minibaru k ukojení jejich apetitu…

   Ale mohou nastat i jiné situace. Třeba když jsme kdysi s mužem jako začínající páreček hledali neotřelé cíle k vycházkám. Má budoucí tchýně nám o víkendech vyklízela pole působnosti z jejich bytu a velmi tolerantně ho nechala námi přeměnit na dvoudenní hnízdečko lásky mladých studentů. Sama spojila (ne)příjemné s užitečným a chodila na brigádu ke své známé do penzionu.

   Jednou jsme se vypravili za ní, abychom ji pozdravili a ukázali, že pěstujeme rozličné tělesné aktivity. V květnovém parnu jsme uvítali, že je součástí penzionu i hospoda, o které se vlastně nikdy tchýně nezmínila. Schváceni vedrem i vzdáleností výletu jsme ani dlouho neváhali s objednávkou limonády. Jen obsluha nás zmátla. Posedávalo tu několik štamgastů, ale za výčepem nikdo. Když se tu kdosi konečně vztyčil z hlubokého předklonu za pultíkem s pípou, byla to tmavovlasá dáma, se kterou jsme nepočítali. Chvilku jsme bezradně stáli, ale pak jsme udělali logickou věc a ptali se aktuální hostinské: „Je tu někde paní Fránková?“ a odpověď byla ještě překvapivější: „Ano, to jsem já, co potřebujete?“ Já zalapala po dechu, ale můj tehdejší přítel duchapřítomně zareagoval: „Počkejte, počkejte, tak snad ještě poznám svojí mámu, ne?“ A teď jsme byli v rozpacích všichni. Takový vteřinový situační oxymóron. Nakonec však bylo rozuzlení prozaické, byť trochu kuriózní, když uvážíme, že se spolu přátelí paní Franeková s paní Fránkovou. Tato skutečnost nám byla dosud utajena, protože v příbězích mé pozdější panímámy figurovala jen jakási majitelka penzionu Daniela. A ta, protože byla  podobně jako  Fránkovi zvyklá na rozličné komolení svého příjmení, neváhala se přihlásit ani k naší variantě, potažmo k novému synovi.

   Ale třetí situace v životě mého manžela  týkající se této otázky stojí opravdu za vážné zamyšlení. Jeho matka dostala půl roku po své smrti notářskou obsílku. Kromě toho, že byla adresována mrtvému člověku, ještě navíc v ní bylo pozvání k ústecké advokátce ve věci (své vlastní) pozůstalosti. Protože se zesnulí  běžně nezvou na (své) dědické řízení, začal muž po celé záležitosti pátrat a přišel na nevídanou věc. Paralelně v republice žily totiž dvě Evy Suché, stejného ročníku, a dokonce i dne narození, jen ta druhá byla bytem v Praze. A protože před rokem 1968 nebylo povinné udávat do kupních smluv rodné číslo (a tchyně, pozorný čtenáři, byla znovu provdána), měla garáž v Ústí nad Labem vlastně nejistou majitelku, na což se přišlo ale až nyní.  Bohužel nikomu následně v dědickém řízení nepřišlo divné, proč ostatní nemovitosti (situované ve stejné lokalitě)vlastní jmenovkyně s ústeckou adresou a pouze tuto by si měla nárokovat pražačka.

   Zarážející tedy bylo i to, že se mylně oslovená nebránila, snad doufala v nějakého bohatého strýčka ze severu, který jí , nic netušící,odkázal  nějaké pohádkově veliké  jmění. Opak je pravdou a  navlhlá garáž mezi třemi střekovskými ubytovnami je spíše darem danajským, ale na druhou stranu  za ni manželovi rodiče platili více jak třicet let daň z nemovitosti. Takže „padělek“ mužovy matky se zachoval pokud ne trestuhodně, tak minimálně nemorálně. Nabízející se řešení – nechat si potvrdit z katastrálního úřadu, kdo byl plátcem daně za posledních x let – je však nerealizovatelné, protože ten vydává potvrzení pouze neplatičům…

   Člověk si tedy nemůže být jistý ani vlastní matkou… Řečeno s  nadsázkou… S nadsázkou? Vlastně ani moc ne, vždyť nakonec už je to takový úděl matek, že rodí děti do života, ve kterém je jednou zanechají samotné...