Co nám děti tají aneb to semínko musíš sníst?

Začalo to nevinně. Stojíme na vlakovém peronu a čtyřletá dcera se na mě obrátí s dotazem: "Mami, jak se dostanou  miminka do toho bříška?" Já vyzbrojená čtením několika článků na toto téma a odhodlaná říkat dětem přijatelnou

Dcera je prostě jako většina jiných dětí - určité věci přijímají jako fakt, ale vedle toho jsou také přemýšlivé a vnímavé po svém. Když jsem jí dávala pohlídat, i když byly prázdniny, ptala se, kam jdu. Odpověď k doktorovi jí nestačila, chtěla vědět, co mě bolí, když evidentně nemám tvář zkroucenou bolestí. Přemýšlela jsem, jak se vylhat z návštěvy gynekologa, až jsem jí úplně jednoduše vysvětlila, že mě prostě trochu bolí pipinka. A když jsem se pak v pařáku nemohla koupat, sama mému muži napověděla, že to je přeci kvůli té pipince.

Když jsme s mužem pro změnu zažívali manželskou krizi, hodně nás zamrazily věty typu: ,,Ty chceš tatínka spálit v krbu?", ,,Kam z nákupu pojedeme, když máme rozbitý domeček"a ,,Co kdybychom tatínka vyměnily?" Těžko se dalo věřit pouhým náhodám, i když o vraždě jsem neuvažovala, přísahám.

Nedávno jsem četla diskuzi na téma jak jinak než o výchově, jestli spíše liberální nebo spíše mocenská, nejlépe s fyzickými tresty. A už se debatovalo, jak je to ve Švédsku a jak je to s pevným objetím a kdo jak v dětství dostal a nedostal. Různé maminky se chlubily plody svého působení, až tam jedna napsala, že to asi vůbec nějakým "působením" nebude. Že jsou spíš různé povahy, temperament a okolnosti...

Já zatím nevím. Vzpomínám na své zážitky a přemýšlím, proč jsem nemohla přepínat televizi, musela sníst koprovku, což mě nechuti k ní nezbavilo, a proč jsem musela některé věci dělat s odůvodněním, že "jsem to prostě řekla." Přemýšlím, proč jsme se o menstruaci poprvé bavily s mámou až v onen velký den. Ale zároveň jsem slyšela nežádoucí detaily o rodičovské nevěře ještě dříve, než jsem vůbec vplula do puberty.

Vzpomínám, jak jsem v těhotenství osvíceně četla moudré knihy, pečlivě zvažovala stravu, psala porodní plán a cíleně se udržovala mimo stres. Ale také nejde vytěsnit z mé mysli, kterak jsem chtěla po 12 hodinách kontrakcí píchnout cokoli, aby se to už "pohlo". Jak jsem v šestinedělí říkala, že dceru budu muset předat asi někomu schopnějšímu a dnes jsme skončili u kečupu a čokolády.

Všímám si, jak s mými neúspěchy vzrůstá pochopení i úcta k mým rodičům a úžas, jak se navzdory mým přehmatům moje dcera nekřiví.

Ostatně ničím předávaným to žijící neoblafnete. Nedávno odhalila prázdné místo po tchánovi - černé ovci, o kterém se dělá, že nebyl, když neznala jméno ani tvář druhého dědy. Na druhou stranu vnímá i určitý smutek po chybějící prababičce, protože na mě před nedávnem ze záchodu volá: "Mně je smutno po babičce Olze, když za námi nemůže z toho nebíčka." Tak jí říkám: ,,To víš, každý má svůj čas, někdo umře a jiný se narodí." Chvillku jí to stačilo, ale pak se zeptala: ,,Takže, když umře pan prodavač s paní prodavačkou, tak se narodí miminka a ty budou taky prodavačem a prodavačkou?" Byla jsem její chytrostí okouzlena.

A to jsem ještě nevěděla, jak pěkně náš rozhovor o koloběhu zrození a umírání z poslední doby shrne a ještě víc mě ubezpečí v mé víře: ,,Takže až budu stará, tak budu zase nová." Těžko říct, jestli mluvila o nadějích v plastické chirurgii nebo o reinkarnaci. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že vždycky ví o trochu víc než já.