Být fér znamená lhát?

V parku se hlasitě hádá manželský pár o tom, kam pojedou na dovolenou. Z lavičky je pozorují dva něžní chlapci, a jeden z nich praví: „Vidíš, Kryštůfku, já ti říkal, že tahleta smíšená manželství nedělají dobrotu“.

Sranda ovšem končí, když se tenhle vtip začne vydávat za seriózní realitu. Nějaký tvor, který se podepisuje Senad Kolar, hlásá někde na fejsbuku, že podle jakýchsi „mezinárodních studií“ páchají děti vychovávané homosexuály méně často sebevraždy. Prosazovatelé homoagendy se evidentně neštítí jakékoli lži. A mají u toho tolik nestoudnosti, že svou nátlakovou iniciativu nazývají „Jsme fér“.

Tahle iniciativa v minulých dnech vylepila obří plakáty (hlavně v okolí sídla vlády a obou parlamentních komor), kde férově bezostyšně lže, jak prý tisíce dětí čekají. Čekají na to, až stát uzákoní instituci se základními rysy manželství, do které by mohli vstupovat homosexuálové. Tisíce dětí prý někde čekají na to, aby mohly mít dva tatínky nebo dvě maminky.

Cože? Tisíce dětí? To se jich někdo ptal? A kde jsou? Jaké děti mají tihle lháři (moderně dnes dezinformátoři) namysli? Děti maminek, které se rozhodnou, že opustí tátu svého dítěte a stanou se lesbami? Jejich děti že čekají na druhou maminku? Nebo jsou tím myšleny děti z množíren, kde se na zakázku „vyrábějí“ děti pro homosexuální páry? Ty že čekají? Kdo s nimi mluvil?

Jednou z oblíbených lží homoaktivistů je to, že v kojeneckých ústavech prý trpí houfy děcek, protože pro ně nejsou náhradní rodiče. No, na to je třeba říci jasně NE. Žádné takové děti v ústavech nejsou. Je to přesně naopak. Existuje velké množství bezdětných manželských párů, kteří by tuze rády dítě adoptovaly, jenže děti „nejsou na skladě“.

Jednak je třeba říci, že české kojenecké ústavy jsou nejkvalitnější na světě a o děti je tam postaráno, jak to jen lze. Ale hlavně tam opečovávané děti v naprosté většině nejsou právně volné. Mají své rodiče, kteří disponují rodičovskými právy. Páry, žádající o adopci, tak často čekají dlouhé roky, než se jim jejich sen o dítěti splní. A mnohé páry se nedočkají nikdy.

S mou manželkou jsme na dítě z kojeneckého ústavu čekali tři a půl roku. A to jsme si nekladli žádné podmínky ohledně věku, pohlaví či původu. A krčský kojenecký ústav dobře známe (natáčel se tam film Učitel tance).

Takhle čekají tisíce podobných manželských párů. A jejich žádosti jsou podrobně prověřovány, je zkoumáno sociální zázemí žadatelů a způsobilost dítě zodpovědně vychovávat. Ne tisíce dětí, ale tisíce potenciálních rodičovských párů čekají. Ale „být fér“ znamená dnes asi účelově lhát. A hrát na city.

Dítě není hračka. Není to domácí mazlíček. Nesmí sloužit k uspokojení něčí touhy po kochání. Ale místo zájmu dítěte je mediálním hitem příběh jednoho komunálního představitele vládní strany, který si se svým černošským mladým homosexuálním milencem objednali v Americe mimino přesně podle svých představ, a ještě se pohoršují nad tím, že naše legislativa v tomhle ohledu není dost pružná.

A protože tužby takovýchto lidí jsou u veřejnosti už dosti zprofanované, vytáhli homoaktivisté kartu, že to ne homosexuálové čekají na děti, ale děti prý čekají na homosexuály. A kdo by čekající dítě nepolitoval, že. Ta karta je ale falešná. A s falešnými hráči se odjakživa zacházelo tak, jak náleží.

psáno pro Deník.to