My všichni jsme Gogo

Lidstvo že sužují epidemie, války, hladomory, chudoba, živelní pohromy, diktatury, diletantské vlády, masová migrace, terorismus, útoky na individuální svobody, hloupé fejetony či sluneční erupce? Ale kdepak.

Tyhle „egyptské rány“ jsou sice zničující dohromady i každá zvlášť, ale v Japonsku objevili, že se blíží hrozba daleko strašlivější. A také aktuálnější. Má přijít úplně přesně 29. května 20524 v sedm večer plus minus sto let. Co se má stát tak strašlivého? No, na to se raději posaďte, bude to silné kafe.

Když japonský pár uzavírá sňatek, bývá zvykem (asi jako to bývalo po staletí u nás), že po svatbě oba nesou shodné příjmení. Po nevěstě nebo po ženichovi, častěji ale po ženichovi (asi jako to bývalo po staletí u nás). No a co? – říkáte si možná.

Jenže teď drama teprve začíná. Nejčastějším japonským příjmením je Sató. Nese ho jedenapůl procenta Japonců. Pořád se ještě nebojíte? Mezi lety 2022 a 2023 totiž kvůli dosavadní zvyklosti nést po svatbě společné příjmení stoupl počet Japonců zvaných Sató o osm promile. Tato hrozivá zpráva zalarmovala statistiky, a ti hbitě spočítali, že tímhle tempem se už za 500 let budou Sató jmenovat všichni Japonci. A to – uznejte, by byla teprve hotová katastrofa.

Pokud vás napadá, že za celou touhle akcí je nějaká progresivistická skupina, které je normální rodina trnem v oku a společné příjmení je přece jejím symbolem, zatímco pokud si i po svatbě ponese každý své jméno dál, bude institut manželství oslaben, pak jistě budete nositeli nenávistných předpotopních narativů. Je přeci úplně v pořádku, když citlivým aktivistům, takovým našim „kanárkům v dole“ bliká kontrolka, co strašného se může za 500 let stát. A je tedy úplně v pořádku, když se postarají, aby se z kauzy Sató stalo celosvětové mediální téma. Jako že stalo.

Příjmení tu nemáme odjakživa. Rodiny původně nosily různé přídomky, hlavně podle chalup, kde sídlily (odtud i slovo „přídomek“). To jen u historicky slavných osob známe jejich přídomky blížící se podobě dnešních abstraktních příjmení. Zásadní změnu přinesla až Berní rula za Třicetileté války, poté reformy Marie Terezie, a nakonec průmyslová revoluce z 19. století, která způsobila příliv venkovského obyvatelstva do měst. Všechny tyto tři vlny (a mnoho menších) nakonec přinesly příjmení jako od původního povolání, sídla, vlastnosti či jiného atributu už zcela abstrahovaného pojmenování rodu.

Když už jsme u toho povolání, v indoevropském jazykovém prostoru (a snad i v semitském), má nejvíce příjmení odvozených od povolání nositele původ ve slově kovář a jeho různých podobách. To naznačuje, jaké povolání bývalo v našem civilizačním okruhu současně velmi běžné a současně charakteristické a vážené. V kulturách původně kočovných či pasteveckých měla možné podobné renomé úplně jiná povolání.

Že bychom v téhle tradici pokračovali a příjmení vytvářeli dál nová? Abychom za chvíli nebyli všichni Sató, Kovaříci nebo třeba Gogo? To by nám ani čtyři vraždy nestačily. Je tu dnes doba nicků a přezdívek, co tahle kodifikovat některá coby nová příjmení? Vždyť to nezní tak špatně: Petr Ajťák, Ladislav Grafoman nebo třeba Jitka Šlápota.

No, protože jsou tyto řádky plné hrozivých nebezpečí, chtělo by to nějaké odlehčení na závěr. Nejčastějším jménem, které dávají v Británii rodiče svým synům, je už patnáct let Mohammed. To může člověku velmi usnadnit život. Třeba když vás tam někdo okrade na ulici, zavoláte „Mohammede, pomoc!“ A hned se vás přijde zastat skoro celá ulice.

psáno pro IVK