Cože? Jaký „zimní čas“?

Tak se nám od víkendu zase krásně prodloužily večery. A přitom to bylo tak jednoduché. Stačilo jedno administrativní nařízení. Ale proč zůstat v půli cesty? Je třeba jít dál

Mám skvělý návrh. V listopadu bývá hnusně. Přitom je tak snadné zařídit, aby bylo krásně a teplo. Jak? Prostě začneme červenci říkat listopad, a hned bude v listopadu krásně teplo. Že to je blbost? No to jistě. Přesto totéž slýcháme od příznivců každoročního šoupání s časem. Že prý bude déle světlo. Nebude. V listopadu se také neudělá teplo, tím, že mu začneme říkat červenec. Bude pořád jako v listopadu. Večer nebude světlo déle tím, že si budeme v devět říkat, že už je deset.

Stejně hloupě reagují na námitky vůči umělému časovému posunu ti, kdo říkají, že taková změna je přece přirozená a jen reaguje na změnu ročního období a délky dne. Jenže od zimního až do letního slunovratu se den prodlužuje (téměř přesně) symetricky na obě strany dál od poledne, které ale připadá stále na stejný čas. Je středem dne, půldnem. Není žádný důvod uměle měnit čas poledne. Poledne je prostě okamžik, kdy slunce stojí nejvýše nad hlavou. Naopak od letního do zimního slunovratu se prodlužuje noc (téměř přesně) symetricky na obě strany stále dál od půlnoci, která ale připadá pořád na stejnou chvíli. Půlí noc.

Před šesti lety svitla naděje, že hloupé měnění času skončí. Úspory to nepřináší, jen ztráty a komplikace. Jenže byrokraté to nestihli zařídit, tak nás to i v příštích měsících čeká zas. A do toho se vyrojila bizarní debata, zda na ten „letní čas“ přejít trvale. A už zase se objevuje nesmyslný termín „zimní čas“. To abychom si mysleli, že čas je jen nějaká dohoda. Letní nebo zimní. Račte si vybrat. Aby to vypadalo, že jsou rovnocenné. Aby se zakrylo, že jeden čas je náš, domácí a přirozený, zatímco ten druhý je cizí, nám uměle byrokraty vnucovaný.

Po tisíce let umí člověk kdekoli na světě zjistit, kdy je v daném místě poledne. Zapíchne klacek do země a do hlíny si dělá znamení, jak dlouhý je právě stín. A když je stín nejkratší, je poledne. O tom se nedá hlasovat. To tak prostě je. A nejen na Zemi, stejným způsobem lze zjistit moment poledne na kterékoli planetě naší či jiné planetární soustavy, pokud se na té planetě střídá den a noc (na Marsu Sol) a nemá vázánou rotaci s oběhem kolem mateřské hvězdy, nebo k mateřské hvězdě nesměřuje některým ze svých pólů.

Co je dáno dohodou, je rozhodnutí, na kolik dílků si rozdělíme jeden den. Mohlo by to být na deset, dvacet, třicet nebo šedesát šest. Ale naše civilizace si zvykla na dělení dne na 24 dílů, jimž říkáme hodiny. Stejně jsme si rozdělili i naši planetu na čtyřiadvacet časových pásem, protože poledne je na každém místě v jinou chvíli a kontinuální čas by nemohl sloužit jako opora shody, města kousek od sebe by měla vůči sobě navzájem o pár minut čas posunutý. Proto existují hodinová pásma.

Středem každého je určený poledník, okrajem pak je sedm a půl stupně na jednu i na druhou stranu. Hranice pásem je však ovlivněna i politicky, zejména hranicemi zemí. Ne každá země jako my má to štěstí, že určující poledník (u Středoevropského času ten patnáctý východní délky) prochází jejím územím. Přilepí k jednoduše tomu, ke kterému mají blíže. Někde se naopak z politických důvodů tulí k času, ke kterému mají dál, ale tím už lámou svou denní přirozenost.

Proto nic jako zimní nebo letní čas není. Existuje náš správný a k nám patřící Středoevropský čas, který je dán naší zeměpisnou polohou. Platí přesně na našem území, protož právě Českem prochází 15. poledník východní délky (třeba Jindřichovým Hradcem), který tento čas určuje. Když je nad ním Slunce v nadhlavníku, je poledne středoevropského času. V jiných pásmech mají Slunce v nadhlavníku o několik minut dřív, jinde zas později. To, čemu my říkáme letní čas, je ve skutečnosti čas východoevropský, patří třeba Ukrajině nebo Turecku. Takže my každý rok na víc než půl roku přecházíme na cizí čas, který patří úplně jinam: do Minsku, Petrohradu, Kyjeva, Kišiněva, Oděsy, Istanbulu nebo Káhiry. Že mu u nás říkáme letní čas, je vlastně lež, ale dobrá, už jsme si na ni zvykli. Ale říkat kvůli tomu našemu vlastnímu normálnímu přirozenému středoevropskému času čas „zimní“ je už úplná hloupost.

Hýbat s časem je holým nesmyslem a přežitkem. Ještě větším nesmyslem je přejít trvale celoročně na cizí čas a mít tak po celý rok poledne už v jedenáct dopoledne. Ne každé území má čas přesně odpovídající poloze. Výjimky jsou politické, hlavně hranice států. Třeba v Indii mají pro celou zemi čas o 4,5 hodiny posunutý oproti nám, takže Východní Bengálsko má už podvečer, když v rádiu hlásí poledne. A někde u pouští Balúčistánu mají v tu chvíli teprve dopoledne. Podobné to mají i v Číně. Praktické je to možná pro státní aparát, pro lidi určitě ne. A že čas jednotný být nemusí, o tom se člověk snadno přesvědčí třeba v USA, kde hranice pásem prochází ne po hranicích států, ale často i napříč okresy. A nikdo z toho neumírá.

Generál Franco chtěl být „in“, a tak posunul čas ve své zemi na středoevropský (tedy ten náš, a třeba i německý), i když je západ Španělska oproti němu posunut dokonce skoro o dvě hodiny. A mají to tam dnes jako velké téma, protože lidem se žití podle cizího času právem zajídá. A my na cizí máme nyní přecházet trvale? Půjčit si navždy ukrajinský či běloruský čas? Proč? Máme svůj, a hezčí.

Milovníci sociálního inženýrství vám řeknou, že bude delší večer, protože jim dřív skončí práce. Ale co jim brání končit dřív i bez změny času pro nás všechny ostatní? Své provozní doby podle kalendáře posouvají třeba veřejné zahrady nebo hřbitovy. Nemusí kvůli tomu nutit lidi, aby si posouvali hodinky nebo dopravce, aby měnili jízdní řády. Mohu dělat pekaře nebo popeláře, nebo si jinak domluvit směny. Že to nejde, protože by se jim ostatní nepřizpůsobili? Tak se nás holt nebudou ptát a donutí nás všechny k posunu pracovní doby nařízením vlády o letním čase? To je docela lumpárna, ne? A ukázka sobectví k tomu.

Letní čas totiž je formou hrubého násilí. Je to jeden z projevů nátlaku, kterým si násilníci zařídí nedobrovolnou změnu chování nás ostatních tak, aby vyhovovala zrovna jim. Mohli by si žít podle svého a čas si posouvat jen pro sebe. Jenže to jim nestačí. Musí donutit nás všechny ostatní, abychom udělali změnu stejnou, jen tak je to právě pro ně výhodné. Že si na ni někteří z nás už skoro zvykli, to hloupost změny nijak neumenšuje. Ekonomický přínos letního času je nulový nebo záporný, negativní zdravotní důsledky potvrzuje stále více studií.

Zeměkoule se při své pouti vesmírem nezajímá, jak jacísi tvorečkové na jejím povrchu počítají svůj kalendář, kdy si vymyslí přestupný den či podobnou legraci. Třeba rovnodennost přichází podle kosmických pravidel se svou nadlidskou pravidelností, ale lidská nepravidelnost jí přisoudí občas jedno datum, občas jiné, občas v letopočtu Pána Forda, nebo bůhvíkolikátého thermidoru, či jaké počítání si který z človíčků vymyslí. Země se ale nebude přizpůsobovat ani Caesarovi, ani papeži Řehořovi, ani Konventu, ani Evropské unii, ani vládě České republiky. Lidské instituce ať mluví do lidských věcí, kosmický řád ale ať nechají na pokoji!

Ale nedělají to. Chtějí rozhodovat o tom, kolik je hodin. Vlády se pletou do spousty věcí, do kterých jim nic není, ale co je moc, to je moc. Ony chtějí měnit rotaci země! Ony sahají na kosmický systém! Aristotele, vstávej! Atlasi, drž pevněji!

Prý tu hodinu na podzim dostaneme zpět. Tak určitě! Sedm měsíců na ní budou rajtovat a pak nám ji jednoho podzimního rána umolousanou, znectěnou a ohmatanou milostivě vrátí. A do toho někdo přichází s nápadem, že nám ji vezmou navždy. S tím ať jdou někam. Cizí nechceme, svoje nedáme.

Mnozí z vás si teď říkají, co s tím zase otravuju. A že takové banality nemá cenu opakovat. Píšu podobnou filipiku každé jaro už 29 let. Jenže natvrdlost nositelů názoru, že listopadu máme říkat červenec a že se tím udělá teplo, je nekonečná a jejich argumentace pořád stejně hloupá. No tak budu také každé jaro mlít pořád své, dokud ono blbnutí s časem neskončí.