Malé toskánské město Lucignano a jeho májová slavnost Maggiolata Lucignanese mi připravily ještě další zážitky. Bohužel, nepoznal jsem tu slavnost jako oslavu nového života, kdy se souložilo ostošest, jak v předešlé diskusi odborně připomněl Petr z Bologni, ale pevně věřím, že se tak děje a turistům do toho nic není.
Odpolední program slavnosti v Lucignanu byl ještě bohatší. Celý dopolední průvod tvořil tentokrát jen předvoj. Za ním následovaly lidové kapely prostřídané tanečníky z folklorních skupin, mažoretky, práskači bičem... Vrcholem byly čtyři alegorické vozy – každý připravila jedna městská čtvrť – tažené traktory. Jejich řidiči měli plné ruce práce, aby široké a vysoké konstrukce pohádkových výjevů projely úzkými uličkami. Byla tam Aladinova lampa z bílých a červených karafiátů i s Aladinem a jeho družkou na létajícím koberci ve výšce prvního patra...
„Hele, ten Aladin je nějak žádanej,“ všimla si Petra. „Dopoledne na mě jako běžec špulil zadek.“
„Taky je to kluk k vystavování,“ uznala matka. „Možná jenom...“ dodala už sama pro sebe.
Další contrada vezla celý zámek z růžových, bílých a žlutých karafiátů a velký střevíc z bílých květů. Princezna byla v bleděmodrém mušelínu a mladičký princ vypadal jak bílý admirál. Alenka v říši divů se i s otevřenou knihou vezla vysoko nad hlavami diváků na spirálovité konstrukci pokryté žlutými a červenými karafiáty. I čtvrtá konstrukce čněla do výšky pokrytá tisíci karafiáty všech barev a oživená malými mořskými potvorami, neboť se jednalo o výjev z Malé mořské víly. A všichni lidští tvorové na alegorických vozech házeli karafiáty divákům.
„Mno,“ protáhla Petra s despektem, „tedy o vkusu se tady moc mluvit nedá.“
„Tak o něm nemluv,“ zpražila ji matka, „a zkus se jen prostě radovat jako ti lidé kolem nás. Ze sluníčka, z květin a z máje. Je to celkem prosté, intelektuálko.“
Bavilo mě fotografování architektury, přírody, památek i lidského hemžení. Aby bylo jasno: bavilo mě vymýšlení kompozice, záběrů a úhlů pohledu a pro to vše jsem byl ochotný riskovat i sražení hlavy, jen abych získal toužebný záběr. Ale ani v nejmenším jsem nebyl ochotný učit se různé záludnosti jasů, kontrastů, časů, clony a nevím čeho všeho ještě – nesmírně mě znervózňoval jen pohled na přehled všeho, co moderní fotoaparát umí. Naštěstí pro takové jako jsem já výrobce vtělil do přístroje i jednoduché ovládání, a já došel klidu v duši.
Již dávno před slavností jsem bloudil úzkými uličkami a miniaturními náměstíčky středověkého města a fotografoval vše, co mě zaujalo. A přitom jsem všiml jednoho podstatného znaku lidských sídel: vchodu. Fasády domů byly v různém stupni opotřebovanosti, omítnuté, s opadanou omítkou, takže k vidění se všemi úpravami a přestavbami... ale jednoznačně dávaly najevo, že pravou vizitkou majitelů je vstup. Dveře, brány, branky, vrata spolu s nosnými konstrukcemi tvoří natolik pestrobarevnou přehlídku forem a materiálů, až se zdá, že se tu jedná o nějakou nevyhlášenou, ale důsledně sledovanou soutěž. A když už domácí usoudí, že se s vchodem nic moc dělat nedá, aspoň ho obloží kupou květináčů s pestrobarevnou květenou. Fotil jsem domovní vstupy s myšlenkou, že jednou si z té pestré mozaiky doma složím velký plakát.
Letitá zkušenost mě naučila, že slušnou barevnou fotografii vyrobím jen za slunečního svitu. A proto jsem byl zklamaný, když při fotografování všech atrakcí Maggiolaty nejen sluníčko nesvítilo, ale ke všemu začalo pršet. Slavnostní průvod se rozprchl jako když do vrabců střelí – měšťané, hodnostáři, strážní, trubači i panoši a pacholata obého pohlaví se ukryli do každého domovního vchodu, který byl po ruce a já spílal nebesům za pokažené fotografování. Až když déšť pomalu ustával, náhle mě osvítil Duch svatý: bože, vždyť už nikdy se mi nenaskytne příležitost zvěčnit ty krásné vchody oživené takřka jejich původními obyvateli! Vystřelil jsem a fotil a fotil... Protože kamennou krásu domů, paláců, kostelů, zámků lze obdivovat – kompozici, materiály, barvy, detaily... ale život, život těm stavbám vdechnou až lidé. A když do těch středověkých vstoupí naši předchůdci z hlubin staletí... no, řekněte, není to paráda?
Avšak ty starobylé domy nyní obývají lidé našeho věku. A to je dobře, protože jen tak můžou památky žít dál. A já měl stejnou radost i z těch našich součastníků. Jistě nemusím dodávat, že Casa di riposo je prozaický domov důchodců.
Ale ke slavení v Lucignanu nepotřebujete celé město, dá se to zvládnout v komornější sestavě. Byli jsme tam v roce 2000, v čase, kdy probíhalo fotbalové mistrovství Evropy, což mě rmoutilo především proto, že mi každodenně připomínalo, jaký jsem hlupák – kdybych byl při smyslech, nikdy bych naši cestu tak nevhodně nenačasoval. Mou ženu to nevzrušovalo a dceru spíš zajímal malý bar na předměstí. Což se ukázalo být šťastné, neboť zjistila, že tam mají televizor a sledují fotbal. Tím si zajistila pravidelné placení útraty svým rodinným sponzorem.
Večer před naším návratem jsme do baru přišli bez italské měny, protože tehdejší liry jsme do poslední vlili do nádrže automobilu. Dcera ze zeptala šéfa, zda můžeme zaplatit německými markami a uspěla – neboť i dočasný štamgast jest vážen a ctěn. Popíjeli jsme lahvičku červeného a spolu s několika domorodci sledovali televizní semifinále Itálie–Holandsko. Stejně jako domácí jsme fandili Italům, nejen proto, že prostředí bylo tak sugestivní, ale hlavně proto, že holandští fotbalisti mi po několika dřívějších zápasech s námi leželi v žaludku víc než ti italští. Zápas byl urputný, góly v nedohlednu, prodlužovalo se a došlo na penalty. V okamžiku, kdy Italové své dvě proměnili, zatímco protivníci ne, šéf bouchl sekt – tak svým hochům věřil. A ti ho nezklamali. Za všeobecného jásotu jsme si všichni připíjeli a gratulovali, neboť jsme byli vzati do spolku i my. Když jsem při odchodu tahal z kapsy peněženku, šéf mi ji zavřel se slovy: „Přece jsme vyhráli, ne?“ Byli jsme v Toskánsku a oslavy si domorodci vychutnat umějí.
TOSKÁNSKÉ PEKLO I RÁJ: četba na pokračování z netradičního průvodce místy a dějinami na www.krejci-knihy.cz
