Zemanovi voliči půl roku poté

Zemanovy voliče z lednových prezidentských voleb je v současné době možno rozdělit do několika skupin podle toho, jak po sérii prezidentových omylů a excesů hodnotí své tehdejší rozhodnutí.

V jedné skupině jsou ti, kteří poznali svou chybu a zcela otevřeně „tlučou hlavou o zeď,“ tedy veřejně prohlašují, že jejich volba byla omylem. Těmto lidem zkrátka spadly klapky z očí a platí pro ně úsloví „jo, v životě se holt člověk občas sekne.“

Další skupina Zemanových voličů sice též došla ke stejnému poznání, ale tito lidé se za své pochybení stydí a sypou si popel na hlavu jen tehdy, když je nikdo nevidí. Prezidentovo konání kritizují jen před těmi, kteří o jejich volbě někdejší nevědí, jinak mlží. Pokud by se tito lidé úzkostně neobávali o svůj obraz v očích ostatních, a přiznali jim, že jsou tvorové chybující, mohli by se klidně zařadit do první skupiny.

Pak je tu skupina takových, kteří sice vnitřně cítí, že jejich volba nebyla správná, ale nedokážou to přiznat ani sami sobě. Jakmile pan prezident zase něco nového vyvede, začnou se úpěnlivě pídit po názorech, že se vlastně nic nestalo. S těmito názory se snaží ztotožnit, ale je jim stále víc a víc jasné, že se snaží obalamutit jen sami sebe a své svědomí. Jejich vnitřní rozpor tak postupně narůstá.

V předposlední skupině jsou zatvrzelí Zemanovi příznivci, kteří uvažují podobně, jako on sám, a všechny prezidentovy kroky považují za správné. Islámský pozdrav v Německu pro ně nebyl potenciálně nebezpečný, naopak byl vtipný a na místě. Rusnokova vláda Zemanových přívrženců je podle nich správným řešením pro náš stát, včetně Fischera a jeho podpory ze strany nezištných mecenášů.

Úplně na konci se krčí malá skupinka pravověrných Zemanovců (rozuměj patolízalů). Ty můžeme nalézt například právě v té nové vládě, jedná se o lidi, kteří se k panu prezidentovi lísají, a následně těží z jeho přízně.