Dávejte pozor, ženská!

Štráduju si to takhle centrem, je odpoledne, pospíchám na tramvaj, abych už byla konečně doma. Přede mnou skupina turistů s průvodcem, kolem nich pár sólo lidí nebo dvojic, prostě tak, jak je to nejen v Praze obvyklé.

Zahlédnu ho v poslední chvíli, kluk jede na koloběžce, odráží se nohou, kličkuje mezi lidmi a na zádech má hranatou zelenou krabici s názvem firmy na rozvoz jídla. Většinou je vídám na kolech, ale tenhle má koloběžku, netuším, jestli ta jezdidla fasují nebo mají svoje vlastní, vím jen, že pokaždé pospíchají.

Odraz, klička vpravo kolem mladého páru, klička vlevo za posledním ze skupily turistů, pokus o další kličku doprava, prudké přibrzdění, ale panáček už to nedává a vráží do starší singl paní. Sice ne moc rychle, ale paní cosi vyjekne a padá na chodník.

Kluk se jen krátce ohlédne a křikne: „Budʹ oberežna, žinko!“ Urovná si krabici na zádech, mohutně se odrazí a mizí v davu, předjíždí skupinu turistů.

Tak to víte, že mi to nedá, spěch, nespěch shýbám se k paní na chodníku, pomáhám jí vstát.

„Jste v pořádku, nemám vám zavolat sanitku?“ Ptám se starostlivě.

Paní se postaví, nevěřícně se podívá za klukem na koloběžce, udělá krok a zjistí, že si urazila kramflek na levé botě. Promne si holeň, zakroutí hlavou, vyzuje pravou botu a silou utrhne kramfek i na ní. Podívá se na mě, vděčně se usměje a odpoví: „Thank you I’m OK.“ Rukou se mi dotkne zápěstí a svižně odchází.

Napadá mě otázka: „Nemohl se aspoň zastavit a podívat, jestli ta paní nepotřebuje pomoc, když ji srazil?“ Chápu, že zelení panáčkové, rozvážející jídlo musejí pospíchat, nejspíš tratí výdělek, když nestíhají. Tohle se naštěstí obešlo bez újmy na zdraví, ale jestli si ten kluk nedá pozor ani příště, může to dopadnout hůř.