Jak na hlučné sousedy

„Nemohl byste s tím vrtáním už konečně přestat, prosím vás?“ Zeptal se slušným, ale rozhodným hlasem můj manžel Petr první nového souseda, který se zhruba před týdnem nastěhoval do nájemního bytu vesle nás.

Už asi dvakrát jsem toho kluka potkala, mohlo mu být sotva pětadvacet a vypadal jako houžvička. Vytáhlý hubeňour s unaveným výrazem. Celý týden se z toho bytu ozývalo bouchání a rachocení, zřejmě si to tam nějak předělával. Před ním tam bydlel hodně starý pán, odstěhoval se do domova důchodců a bůhví, v jakém stavu to tam nechal.

Teď byl pátek večer, já přišla utahaná z práce a bolela mě hlava. Chtěla jsem si jít brzy lehnout, abych se z toho vyspala a byla fit na sobotní výlet na kolech, který jsme měli s Petrem v plánu. Bylo skoro devět hodin, ale já neměla šanci usnout, protože mladík vedle rámusil s příklepovou vrtačkou. Tak jsme se sebrali, že ho jako zkusíme umravnit a zeptat se ho, jestli by s tím nemohl konečně přestat.

Otevřel po dlouhém zvonění, asi nás přes ten svůj kravál neslyšel. Měl zarudlé oči, zavázaný prostředník na levé ruce a na náš dotaz odpověděl unaveným hlasem: „Prosím vás, nezlobte se, ještě není deset hodin a já to musím do nedělního rána dodělat, pojedu si pro manželku. Víte, měl jsem celý týden dovolenou, ona je těhotná, teď je u maminky a pozítří ráno pro ni vyrazím.“

Mlčky jsem se rozhlížela kolem sebe a toho kluka mi přišlo trochu líto. Byt byl malé jedna plus jedna, prvními pootevřenými dveřmi jsem zahlédla dost opotřebovaný nábytek v čerstvě vymalovaném pokoji. Druhé dveře vedly do kuchyně, tam byly nějaké staré krabice, zřejmě kuchyňská linka z druhé ruky, připravená k namontování, pod oknem na zemi konzole a vedle ní židle, na které ležela odložená vrtačka.

Petr si toho musel všimnout také, a jak občas mívá šílené nápady, tak prohlásil: „Teď toho nechte, sousede, já vám s tím zejtra pomůžu.“ Nenápadně jsem ho zlehka načutla nad kotník, on si vzpomněl a zareagoval celkem rychle: „Sice jsme původně chtěli jet na kola, ale bude zima, tak bychom asi museli zůstat doma.“

„Ale to po vás nemůžu chtít... Vždyť já bych vám to neměl jak zaplatit...“ Soused chvíli protestoval, ale já se po zralé úvaze ohledně předpovědi počasí postavila na Petrovu stranu, a tak se chlapi nakonec domluvili. Při té příležitosti z Michala, jak se nám soused představil, vypadlo, že se den před tím poranil o vrták. Mně to nedalo a hned jsem mu to pořádně ošetřila, měl to jen tak halabala zavázané.

Kravál přestal, já mohla jít spát, ale ještě před tím mi řekl manžel: „Iri, promiň, Michal asi tak velkej šikula nebude a já se na to nemohl koukat.“ No, na jednu stranu bych ho zabila a na druhou stranu zulíbala.

V sobotu místo cyklovýletu kluci celý den makali, pověsili ty konzole, sestavili a napojili kuchyňskou linku, nakonec to stihli všechno. Já, abych se nenudila, když už mi vypadl program, tak jsem jim uvařila oběd a k večeru pomohla uklidit, aby to tam měla ta nastávající maminka čisté.

Při té sobotní rachotě jsme si potykali, Michal nám za pomoc furt něco vnucoval, že prý jako aspoň tisícovku, ale Petr ho rázně umlčel: „Hele, Michale, nech toho, až budu já potřebovat, pomoct, tak si ti řeknu.“ Později se mi svěřil, že to s tou Michalovou nešikovností nebude tak zlé a že se klučina rychle učí.

Tak to víte, že jsem byla na tu Michalovu těhulku zvědavá, ale přišlo mi hloupé za nimi lézt, sotva se nastěhuje. A pak najednou v úterý večer kolem osmé tiché ťuk, ťuk na dveře. Šli jsme oba otevřít, první jsme viděli velký tác, zakrytý utěrkou, přes kterou něco náramně vonělo. Za tácem bylo obrovské břicho a teprve za ním drobná mladá žena s omluvným úsměvem ve tváři: „Dobrý večer, Mikešovi, neruším? Já jsem Jarmila, Michalova žena a přišla jsem vám poděkovat...“ Nu, kdybychom ji v tom děkování nezarazili a nepozvali dál, stála by tam snad doteďka.

Posadili jsme ji na pohovku, načali výborný borůvkový koláč, který nám přinesla, pohostili šťávou z rozmixovaných jablek a zeptali se, kde má Michala, proč ho nevzala s sebou.

„Už spí, měl toho teďka strašně moc,“ odpověděla se zasněným láskyplným výrazem.

Chvíli jsme po sousedsku klábosili, dozvěděli se, že miminko bude holčička a že se má narodit už za měsíc. Popřáli jsme Jarmile mnoho štěstí, na závěr se dokonce objevil i náš starý černý kocour a nějakým způsobem se jí vtěsnal před břicho na klín.

„Jé, ty seš krásnej, jakpak se jmenuješ?“ Podrbala ho Jarmila za krkem, až se blaženě rozpřed.

„Mikeš, samozřejmě,“ odpověděla jsem za kocoura.

„Tak děkuju ještě jednou a teď už musím.“ Zasmála se Jarmila a s největší opatrností odložila Mikeše na pohovku.

„Bude z ní dobrá máma,“ suše to celé uzavřel Petr po Jarmilině odchodu.

„Máš pravdu, to jako ženská tutově poznám,“ odpověděla jsem mu. A ještě dodala: „Jestli bude malá po nocích nahlas plakat, tak jsme přece od Petra druhého ještě zvyklí. Na tuhle hudbu se nedá ani po létech zapomenout.“