Chtěla bych vyhrát!

Když tak bilancuji výhry ve svém dosavadním životě, jejich seznam je vpravdě skromný. Většinou šlo spíš o snahu, touhu a naději, ale kýžený výsledek se jaksi nedostavil. Ale párkrát se na mě štěstí přece jen usmálo.

Třeba tehdy, když jsem byla mladá holka mezi osmou a devátou třídou, jezdilo se na letní tábory, kterým se říkalo pionýrák a já tam se skupinou pěti kamarádek vyhrála turnaj ve volejbale. Mlátily jsme do balónu jak zběsilé, skákaly, padaly, jen abychom se blýskly před kluky, po kterých jsme už tehdy začínaly pokukovat. Sice jsme nebyly žádné přebornice, ale za cenu několika odřených kolen jsme to nakonec daly a víc než zájmem kluků byly odměněny vlastní hrdostí. A taky dřevěnou medailí od hlavního vedoucího, kterou pro každou z nás vlastnoručně vyřezal. Jo, jo, už je to strašně dávno, ale ještě ji mám někde schovanou.

O pár let později jsem si tak z hecu vsadila sportku a, světe, div se, vyhrála celých závratných několik desítek korun. Tehdy to byla pro mladou slečnu slušná částka a já ji, jak jinak, utratila za parádu. Koupila jsem si pěkné tričko, výběr byl skromný, ale mně se líbilo a já doufala, že se v něm zalíbím klukovi, který mi nedal spát. Nu smůla, dal přednost jiné, ta měla ohoz z tuzexu a já tehdy pochopila, že o parádě to není. Dneska bych si za tu tehdejší výhru koupila s bídou tak leda nějaké levné tkaničky do bot.

Když to tak vezmu, tak život je nepravidelná řada výher a proher, nu, spíš těch proher, abych byla upřímná. A teď? Už zase hrajeme, máme tu soutěž o blogera roku. Své hlasy jsem dala těm, kterých si vážím a jejichž psaní mi cosi dává. Jejich jména neprozradím, aby se někdo neurazil, že mezi nimi chybí, jen řeknu, že ti, kteří píšou o politice, mezi nimi nejsou.

Sama si při svém ne zrovna častém blonďatém psaní ambice na nějaké umístění nedělám. Nicméně budu ráda i za skromných pár hlasů, přestože nebudu vědět, od koho jsou a ani se o nich nedozvím. Avšak s o to větší nadějí fandím svým favoritům a potěší mě, když je uvidím na pomyslných stupních vítězů.

Na něco jsem ve výčtu svých životních výher málem zapomněla. Vždyť já přece vyhrála to nejlepší, nejkrásnější, nejfantastičtější a hlavně nejdůležitější. Před několika desítkami let jsem od osudu vyhrála svého manžela Petra prvního, se kterým se sice občas asi jako všichni kousneme, ale který to se mnou celý ten předlouhý čas vydržel. Po něm a společně s ním jsem vyhrála našeho syna Petra druhého, který ač se toho v dětství jako každý potomek spoustu nazlobil, je někým, na koho můžeme být hrdí. A taky, abych nebyla nespravedlivá, všichni tři jsme vyhráli černého kocoura s pro naši rodinu příznačným jménem Mikeš, který stále udatně odolává svým kočičím létům a nosí nám štěstí.

Tak vám ze srce přeju co nejmíň proher a co nejvíc životních výher, i když to třeba zrovna nebudou úspěchy v soutěži blogerů.