Společnost: Postoj k autoritám a svoboda člověka

Těžko říci, zda současná vláda je odpovědná za podivný stav ve společnosti. Za to, že se zvyšuje agresivita mezi skupinami. Myslím, že například úcta ke stáří je morální atribut, ale je nebezpečné, aby se ze společnosti vydělovala určitá skupina, na kterou by se mělo hledět jinak, než na ostatní skupiny. Účinější je - uvědomit si, jak je důležité a sebezáchovné pěstovat úctu k životu samému. V tomto ohledu, přátelé, jsou další velmi ohroženou skupinou - děti a mladí lidé. I ti jsou terčem týrání a nedostatečné péče o osobnostní vývoj a rozvoj.   

Neexistuje instituce, která by dokázala chránit život

V naší současné době dochází k pomalému odtabuizování různých aspektů života a my stojíme najednou před skutečnostmi, které nás šokují. Týrání slabších silnějšími, okrádání bezbranných - každý člověk ví, že "se to nemá", ale přesto prolamuje hranice a člověk vztáhne ruku tam, kde se sám cítí ohrožen, odkud někdy mohla plynout křivda, proti příčině vlastní ztráty soucitu s druhými, kde byl sám, ještě v době své nevinnosti, odmítnut a týrán, psychicky a fyzicky ponižován, kde byla proti jemu samému prolomena hranice, která oddělila úctu k jeho životu, k jeho důstojnosti a jeho sebeurčení. Ztráta úcty k člověku a k životu je vážná věc, kterou doprovází agresivita a až chorobné nepřátelství k celku, bez rozlišování, zda jde o matku, otce, příbuzné, děti, k budoucím partnerům. Na počátku mohla být rákoska, která si vynutila poslušnost tam, kde stálo jiné, byť dětské rozhodnutí o tom co je pravda, co je spravedlnost… 

Boj proti autoritám

Mohou však být i lidé, kteří svou agresivitu projevují z vlastních důvodů a příčinu neschopnosti se prosadit vidí právě v autoritách, jejichž vůli a moc nedokáží prolomit a osvobodit se. Jeden student, jinak velmi schopný a nadaný člověk, který má nakročeno k úspěšnému životu, má jednu velkou překážku. V jeho hodnocení se objevila věta: neuznává autority. A on odpověděl: ale já jsem žádné nepotkal. Jinak bych je ctil. Ale málokterý člověk si dokáže vypěstovat u druhých autoritu, když sám neumí oddolat chování, které ho ponižuje v očích druhých lidí. Jakou mají vlastně lidé představu o "autoritě"? Opírají se jejich představy o zbytky "katolické morálky" smíšené s jakýmsi zbytkem představy z feudálních dob a doby totalitních režimů, že "pána musí každý poslouchat, protože rozhoduje o bytí a nebytí, je nutné se podrobit i nespravedlivé vůli, protože má větší sílu ji prosadit a rozdrtit tak nenávratně budoucnost člověka"? Lépe se podrobit, než si zavařit na problémy na celý život, to znamená i strpět na sobě bezpráví, nechat se zlomit a šlapat "lajnu"?Na generacích, které nyní žijí v jednom čase a na jednom prostoru je vidět, jakými přelomovými myšlenkami v poměrně krátkém čase procházíme.

Kážeš vodu a piješ víno!

A z dnešního pohledu, kdy chápeme osobní svobodu a možnost stát nezávisle v životě, jako součást svých lidských práv, se nám zdá jako kontraproduktivní vyhledávat zkostnatělé názory, vycházející, podle všeho, z již překonaných mravních pouček a s nimi i vyhledávat autority, které je hlásají. Častá výtka "Kážeš vodu a piješ víno" sice pochází z historie, ale i dnes zaznívá v dialozích občana se státními představiteli, představujícími autoritu státu i jinými subjekty, kteří autoritu státu sdílejí. Umí však autoritu státu prosadit podle svého ideového aspektu, který vyznává svobodu, uznává lidská práva jakou součást ústavního pořádku a jsou příkladem svého politického a mravního přesvědčení? Jsou tak chápáni, nebo občané vynucují, aby se stali rovněž autoritou, s kterou se však dá diskutovat a sdílet moc ve vedení společnosti a státu?

Latentní boj mezi konzervativními a liberálními představami

Netlučou se mezi sebou liberální a konzervativní tendence, k nimž tíhnou různé skupiny, které současně i vyznávají víru ve samospasitelnost svobody či hledání autority s čistýma rukama, ke které se dá vzhlížet, v ní doufat, téměř slepě věřit, aby se tak přenášela vlastní odpovědnost za svůj život  na rozhodnutí takové autority, co je správné a nesprávné a podle toho zaujímat své názory na úctu k životu, ke stáří, ke správné výchově dětí, k otázkám, jak má vypadat životní standard apod.? Potřebují lidé oprášit křesťanské zásady, tak důvěryhodné, jako podklad k budování pevných mravních pravidel, o kterých se nemusí přemýšlet, protože jsou a chybí jim pomyslná instituce, která by je nejen hlásala, ale také vysvětlovala a přizpůsobovala ke každodenním potřebám společenského života? Potřebují je proto, že pro svobodu nemají dost vybudovaných a odzkoušených pravidel - odsud - podsud?

Podle všeho - vláda a lid si nerozumí

Spíš si kladu otázku, zda naši vládní představitelé, představující z politického pohledu pravici, která byla zvolena jako vládnoucí síla, pochopila, že se od ní mnoho očekávalo, jen ne donucení ke změně postojů k vlastnímu životu každého občana. Spíš čekali, podle mého soudu, že každý člověk i při zhoršených podmínkách, je jedno nyní zda se zhoršují vlivem okolního světa nebo vlivem vnitřních rozhodnutí, vyvine tolik síly a iniciativy, s minimálním přispěním státu, aby se postavil na vlastní nohy a začal prosperovat. Jenomže, neohlížela se na to, že společnost je složena s několika generací a při rychlé změně režimů, jak to v naší historii bývá, jsou zde skupiny, které prostě nemohou, i kdyby chtěli, nastoupit takový trend. A tak - překážejí. Stát se o ně musí starat, podporovat je, protože nejsou již nebo ještě (mladí lidé) výdělečně činné. Kromě toho, hypoteticky vzato, lidé kolem padesátky a výše, kteří velkou část života působili ve vázaném pracovním poměru, nejsou schopni, po ztrátě zaměstnání, uspět na trhu jako podnikatelé, takže padají do sociální sítě. A tito všichni představují jakousi pomyslnou brzdu, ke které se jako k brzdě chovají. Přednost mají ti, kteří jsou schopni naplňovat představu o prosperitě, jsou dostatečně flexibilní a dostatečně schopní se vzdělávat a svou iniciativou přispět k rozvoji trhu se vším všudy, který však nemá už pochopení pro lidský rozměr. A vláda ztratila důvěru, jednak proto, že nesplnila podmínky, s kterými přišla ve svém volebním programu a kromě toho, reformy, které byly očekávány bez toho, že by si lidé měli utahovat opasky a upadat do existenční nejistoty, nepadly na úrodnou půdu, protože rozdělovaly nejen společnost, ale také nesplnily jaksi historické očekávání všech vrstev společnosti - totiž vybudování kapitalismu, ale s lidskou tváří. 

Myslím, že jsme prožili zajímavou dobu, ale radši namazaný chleba

Je zřejmé, že každý chce mít stejně namazaný chleba. Lidé se zlobí, a právem, že za celoživotní práci mají dostat na stáří almužnu a hypoteticky se očekává, že dožijí ze svých úspor, které má možná ta vnímaná společenská skupina, ale na nevnímaná je nemá. Kromě toho, lidé nevěří žádným fondům a jejich nedůvěra plyne také z propukajících skandálů, řádící tentokrát v dříve nedotknutelných, což je další důvod se stavět negativně k jakékoliv snaze změnit společnost, probudit ji z totality do krásného snu o svobodě v nejširším slova smyslu. Ale co dál: nelze žít mimo okolní svět, který se však od liberalismu odklání. A lidé nebudou přemýšlet o idejích, protože je přednostně zajímá, jak se uživit, aby neupadli do bídy, zvláště když vláda se jaksi neměla k prorůstové politice a škrty se ukázaly jako neúčinné a velmi „diskutované“.

Takže si budeme nyní lízat rány …

Zvyšující se mezigenerační negativní tlak rozděluje rodiny a v mnohých případech nelze počítat s mezigenerační solidaritou. Nově nastavená sociální politika neuspěla, protože se mnozí lidé, kteří jsou odkázáni na pomoc druhých, nikoliv však státu, se cítí ohroženi. Rodiny s dětmi mají omezené možnosti, takže jejich životní standard není uspokojivý. Lidé kolem 45 let se cítí být hozeni přes palubu. Protikorupční tažení způsobilo, že vláda, která paradoxně měla v plánu bojovat proti korupci, se stala jeho předmětem i obětí. Kontraverzní politik je ve vazbě a prý se počítá s dalšími provinilci. Lidé jsou pod tlakem, protože neví, co bude dál a do voleb je ještě daleko. Je třeba přežít a zase nakopnout motory. Psychologické a psychiatrické pracoviště jsou narvané k prasknutí se zhroucenými lidmi, objevují se i rodinné sebevraždy a vraždy. Ovzduší je napjaté k prasknutí, státní pokladna potřebuje zlaťáky, ale spoustu peněz je v nenávratnu. Lidé ztrácí představu o svém životě v horizontu deseti let, a tak se s nimi asi nedá už počítat. V tom politickém boji, velmi nešťastně vedeném, ztrácejí body i ti, kteří měli dobře nakročeno. A lidé budou bojovat o svůj životní standard hlava nehlava.

Po té lekci možná přijdeme na to, že "rodina je základ státu" a že rodinná soudržnost je jedinným prostředkem, jak si udržet reálnou představu o slušném životě. To není představa ze "socíku", ale osvědčená myšlenka z historie lidstva, stejně jako myšlenka o přiměřeném životě, kterou již razili staří Řekové. A ti byli moudří.