Dnes mám nadupaný den, ale být trochu pod tlakem mi vlastně vyhovuje. Cesta do Prahy překvapivě bez dramatické zácpy a z posledního setkání odcházím s perfektní náladou. Na parkovišti u obchoďáku ale přijde tvrdý střet s realitou.
Tedy spíš srážka s… Zleva náhle prudce vyráží auto, že stačím zastavit jen tak tak. Z auta vylézá brunátný chlapík a chrlí na mě spoustu urážek: „Kam to čumíš ty…! Neumíš řídit nebo co!?" Strašně se leknu. Co jsem udělala špatně?
Už, už se chci omluvit, ale pak mi to dojde. „Tady platí přednost zprava!“ použiji logický argument. Urážky naberou na intenzitě. „Zase jedna chytrá blondýna za volantem. Co si o sobě myslíš, ty jedna namyšlená…!"
„Ale pane, na parkovišti platí přednost zprava!“ opakuji a vědomě používám metodu ohrané desky. Logický argument nezabírá! Za mnou už se tvoří fronta a jedno auto vytrvale troubí. Uvědomuji si, že moje tělo spustilo obranou stresovou reakci. Zaútoč nebo uteč.
Můj deodorant slibující 24hodinovou ochranu během pár sekund selhal. Co teď? Útok ani útěk nepřipadá v úvahu! Naštěstí můj trénovaný mozek ví, co má dělat: „Použij techniku dýchání, teď, hned!“ nařizuje. Dýchám a počítám. Jako první pomoc to ujde. Pomalu se uklidňuji.
Zkouším si ještě představit toho vzteklého tajtrdlíka jako malé růžové prasátko. Přidám ještě puntíkaté trenýrky a zatočený ocásek. Už ale nic neříkám, můj mozek sáhl po reakci “zamrzni” a dělej mrtvého brouka.
Muž ještě chvíli nadává a gestikuluje. Pak nastartuje, a se zvednutým prostředníčkem mi odblokuje cestu.
Zpětně si tu situaci přehrávám. Co jsem si tedy ověřila? Logické argumenty ani metoda ohrané desky, tedy několikrát informaci bez agresivity opakovat, u některých jedinců prostě nezaberou. Zvláště pokud s nimi cloumají emoce a jejich racionální část mozku je vypnutá, v podstatě jsou to v tuto chvíli jen agresivní útočící zvířata. Opět se mi osvědčilo použití dechových cvičení i vtipné vizualizace. Díky tomu jsem se vnitřně uklidnila, mozek přesunul energii z emoční do racionální části.
A přestože se vždy snažím jít do akce a měnit to, co se mi nelíbí, „být neakční” bylo v tuto chvíli tím nejvhodnějším řešením.
Mozek je jako sval. Pokud budete práci s emocemi pravidelně trénovat, efekt pocítíte poměrně brzy nejen Vy, ale i Vaše okolí. Být v pohodě, to je oč tu běží, ne?
A co ve vypjatých situacích pomáhá Vám?
