Stále častěji si uvědomuji, jak moc se z našeho života vytrácí radost a smích. Nejeden manažer, majitel firmy, ale i zaměstnanec frčí v modu jakéhosi neutrálu – minimálně na pracovišti.
Někteří už bohužel shodně fungují i v osobním životě.
Jako by emoce, myslím nyní ty positivní, do světa businessu či práce obecně, vůbec nepatřily. Je ale šílené, když si uvědomím, že právě v zaměstnání trávíme kolem 9 hodin denně. Což z 24 hodin není právě málo.
Chápu, že neutrál má, stejně jako v autě, své „výhody“ – nežere tolik energie a za dobrých podmínek se setrvačně pohybuje směrem vpřed. Převedeno na lidi – když se emočně oploštíme, netrpíme výkyvy nálad, disponujeme určitou stabilitou a jistotou.
Považuji za smutné, že si někdo nedokáže užít pracovní úspěch, vychutnat si udělenou pochvalu (pokud má „osvícené“ okolí), nenechá se „nakopnout“ prohrou či chybou, zklamáním dovést k zamyšlení a další akci či nasazením „nápravných opatření“, respektive vytvořením efektivnějších preventivních opatření.
Jsme od přírody emoční stvoření. Každá emoce nám dokáže být dobrým učitelem, „nakopávačem i zklidňovačem“, dodavatelem energie, vyzývačem, ranhojičem. Asi rozumíte, co chci říci… V podstatě je mi emočně plochých osob líto. Nejenže mají často potíže v komunikaci se svým okolím, v pochopení myšlení a prožívání ostatních, získání si důvěry, ale připravuji i sebe o zmiňovaný přínos těchto emocí. O snížené produkci důležitých hormonů jako je oxytocin a serotonin ani nemluvím.
