Jak vypadají rodinné povinnosti Josefa Nováka (46), manažera logistiky v Burn out s.r.o? Takto: V průběhu oběda už automaticky vypínám a snažím se minimalizovat svoji účast na rodinném hovoru. Stejně si vystačej beze mě.
Párkrát ještě odběhnu vyřídit nějaký ten mejl nebo telefon. Aspoň mám dobrou omluvu a důvod nesedět dvě hodiny na gauči a poslouchat každý 2 týdny ty samý kecy. Ještě že tchýně aspoň dobře vaří. Ne ty zdravý blafy, ze kterých se člověk sotva nají. Konečně odcházíme. Přežil jsem.
Cestou domů zjevně nutně potřebujeme na nákup do Fashion Areny. To nemůžou jít sami? Vždyť mají kartu. Mě k tomu přeci nepotřebujou. Fakt je mi jedno, jestli si holky koupí modrý nebo zelený šaty, a jaká značka na nich bude. Vždyť jsou to jen hadry. Nic důležitýho. Tak v pohodě, maj tu Starbucks. Americano to jistí. Nějak to tu přečkám. Mám mobil, tak aspoň checknu další emaily. Hmm. Změna plánu. Mám jít s Petrem vybrat raketu na tenis. Nekupovali jsme poslední někdy před 3 - 4 měsíci? Už se mi to slejvá.
To já na kurtu nestál ani nepamatuju. Ale v podstatě mi to nijak nechybí. Kde bych na to asi tak sebral energii? Jsem rád, že jsem rád. Další úplně promarněný den. To jsem toho teda udělal. Holt si nad ten report budu muset sednout večer a během zejtřka. To bych tak nějak měl zvládnout. Potřeboval bych, aby den měl aspoň 48 hodin. Sakra. Dorazily mi další čtyři emaily, který musím ihned vyřídit. Ještě, že mě kolegové maj. Nevím, co by si beze mě počali. Nevíš? Neumíš? Neznáš? Zajdi za Pepou, ten ti poradí. Pepa, má řešení na každý váš problém.
Zas na druhou stranu jsem rád, že jim umím poradit a vyřešit jejich potíže. Kdyby všichni makali jako já, to by to ve firmě vypadalo úplně jinak. Ale ty padavky už před 16.30 stojí u píchaček a běží si po svým. Hrůza. Kde je zodpovědnost vůči firmě? Copak jim nevadí, že nemají dodělaný věci? Nechápu. Do kelu, vždyť já zejtra slíbil klukům z klubu, že s nima konečně zajdu na pivko. Tohle už fakt nemůžu odmítnout. Už jsem se vymluvil na poslední tři setkání. Nějak to dám. Prostě se tam na chvíli ukážu, aby neřekli.
Volný čas: Výborně, tak v úterý prej jdeme do kina, a bohužel už máme lístky. Hip, hip, hurá. Doufám, že to nebude nějaké holčičí slaďárna nebo jiná trapárna. Hlavně tam nesmím usnout jako minule. To už by mě Jana fakt zabila.
V kině: Pod...ný reklamy. Ať už ten film začne. Taky jsme mohli přijít o pár minut pozdějc. No, uvidíme. Obsazení ujde. Oj, zase jsem zapomněl vypnout zvuk na mobilu. Kdo to votravuje takhle večer? Deru se skrze další diváky a zachytávám vražedný pohled Jany. No co? Dám si pak vibračku. Přeci ho nemůžu úplně vypnout, copak to nechápe? Co kdyby mě kluci z firmy potřebovali. Nebo volal šéf ještě kvůli tomu reportu. Co by si tak asi řekl, kdybych mu to nevzal. Že jsem flink. Nikdo mi nerozumí. Si asi myslej, že tahle pozice je jen tak zadarmo, a že si stačí odkroutit svých 8 hodin.
Tak dobrý. Dneska to byly jen dva hovory. Musím Janě říct, aby příště nevybírala sedadla uprostřed řady. V autě ještě odpovím na jeden email, co mi před chvilkou dorazil. Snad po mně pak Jana nebude nic chtít. A sakra. Jo, pěkný prádylko. Ale Jani. Hmm, nooo... Vím, je středa, ale jsem úplně vyšťavenej a v hlavě mi běží tísíc jinejch věcí. Promiň, dneska fakt ne. Máme toho teď v práci moc. Nezlob se, Jani.
Ajaj. Pokud jste příběh Josefa četli od prvního dílu, sami vidíte, že jeho stav se razantně zhoršuje. Vše vidí černě, nic ho nebaví, je permanentně naštvaný, bez energie i zájmu. Stres z práce odnáší jeho nejbližší, kteří s ním ale vlastně nemají co dělat.
Přeji všem čtenářům, aby zvládli stres řešit tam, kde vzniká. Dále upřímnou reflexi toho, jak se ve svém životě cítí a jestli fakt takhle chtějí ještě 5, 10, 15 let žít. Zároveň uvědomění, jaké dopady má jejich situace na ně samotné a na ty, na kterých jim záleží nejvíc. Jakou daň platí za úspěch. Je ta daň skutečně adekvátní?
