Naše oddělení jednou týdně chodilo na volejbal a pak na pivo. Byla s ním sranda. Byl to takový náš věčný bavič a hecař. Dokázal náš tým i oddělení perfektně namotivovat a tak nějak jsme díky němu drželi všichni při sobě.
Jak popisují kolegové Josefa Nováka (46), manažera logistiky v Burn out s.r.o. a jak jde jeho život dále?
V práci vždycky všem pomáhal a vycházel vstříc. Ale posledních zhruba 5-6 let, co ho povýšili, se dost změnil. Je věčně špatně naloženej, jako by denně vstával zadkem. Už jsme si říkali, jestli nemá nějaký problémy doma.
Pomoc sice stále všem nabízí, ale my se mu v podstatě raději vyhýbáme. Dostat se s ním do křížku je o kejhák. Na poradách často řve, ponižuje nás, dře z nás kůži a všechno tisíckrát do nejmenšího detailu kontroluje. Každou chybku nám desetkrát omlátí o hlavu. Nenechá nás volně žít. Máme ho furt za zády.
Naše výkony bere jako naprostou samozřejmost. Něco jako: „Díky, dobrá práce“, nezná. Má vždycky pravdu a nepřipustí diskuzi. Takže už jsme se přestali snažit vymýšlet něco nového nebo přicházet se zlepšováky. Nemá to smysl.
Navíc po něm teď s kolegy retušujeme dost chyb, které dělá. Přeci jen to dlouhá léta byl náš parťák. Hodně věcí zapomíná, pracuje hrozně chaoticky, a v jeho zadáních úkolů jsme často úplně ztraceni. Porady jsou prakticky k ničemu, protože jakmile se kdokoliv dotkne jeho rozhodnutí, třeba jen okrajově, vybouchne jak sopka. Ztrácí nad sebou kontrolu. On se možná za 5 minut vybublá, ale nám všem ostatním zkazí celý den. Vlastně se tam nikdy nic nevyřeší a nedotáhne.
Krejeme mu záda ze starý loajality, ale nervy máme taky jen jedny. Prostě je to u nás teď takový divný a chlapi už se poohlíží po jiné práci. Já ještě zatnu zuby, protože vidím, že toho má hodně a nejak to nedává. Chci mu pomoct. Ale pořádně ani nevím jak.
Poznáváte v příběhu i svého šéfa? O tom, co můžete dělat, když má Váš nadřízený slušně nakročeno k vyhoření, si určitě řekneme v jiných článcích.
