Táta byl učitel na střední škole. Přísný, nesmlouvavý a pedantský. Za každou klukovinu mě většinou pěkně ztřískal. Ty facky se daly přežít, horší byly ironické poznámky, stále shazování a kritika.
Ničím se mu člověk nezavděčil. Dobré známky, sportovní úspěchy, skvělé studijní výsledky ani titul leteckého inženýra. Nic s ním nehnulo. Pořád jsem byl v jeho očích loser.
A máma se mu úplně přizpůsobila, hlavně aby byl v rodině klid. Dělala mrtvého brouka. Zájem, pochvala, pohlazení, to se u nás vůbec nenosilo.
Co mi v hlavě zůstalo z těch let, je věta, jak si táta oddychne, až vypadnu z domu.
Že to nebylo úplně normální prostředí, mi došlo, až když jsem přišel do velké rodiny mojí manželky. Byl to pro mě šok. Žádné odtažité a studené chování. Opravdový zájem a moc pěkné vztahy. Tehdy jsem si prvně uvědomil, že rozhdoně nechci být jako táta.
Dlouho jsem si naivně myslel, že se táta ke stáru změní, že bude mít radost z vnoučat a bude pyšný na to, že má syna pilota a ještě profesora. Ale vlastně je to teď spíš horší. Já ani moje rodina ho vůbec nezajímáme. Když přijedu, čeká mě spousta práce a stále dokola stěžování na sousedy, režim i život. Děti už odmítají k dědovi jezdit úplně a moje žena se mnou jede jen občas.
Stále jsem se snažil, abych byl ten nejlepší a alespoň jednou slyšel, že je táta na mě hrdý. A je hodně frustrující, kdyý se toho nedočkáte. Učil jsem se i pracoval s 200% nasazením. Vždycky jsem chtěl "předběhnout" ostatní. Nezklamat ničí očekávání. Tento styl života mě bohužel přivedl k vyhoření. Až na mé seberozvojové cestě jsem si uvědomil, jak ta touha po uznání a pochvale ovlivnila celý můj život. Celý.
Teprve ve svých 53 letech jsem našel cestu, jak žít skutečně život podle mých vlastních hodnot, a ne představ a očekávání okolí. Netrápit se tím, co si myslí ostatní a neočkávat pochvalu od druhých.
Byla to dlouhá a náročná cesta. Ale vyplatila se. Hodně se mi ulevilo.
