Normální pracovní den Josefa Nováka (46), manažera logistiky v Burn out s.r.o.: Další příšernej den přede mnou. Samej meeting. Jeden za druhým.
Když tam nebudu, zas mi něco uteče, nebo se bude řešit něco z mého oddělení, tak kdyby se do nás někdo navážel… Se snad všichni po..., ne? Jak si můžou dovolit o tomhle rozhodovat bez předchozí porady se mnou?! Tenhle nagelovanej panáček v růžový košili už mi fakt leze krkem. Mladý ucho, skořápku na zadku, a ještě mě tu bude poučovat. A to před všema! Co si to vůbec dovoluje? Určitě mu jde o mou židli! Já tuhle firmu znám jak svý boty. On je tu možná tak rok, dva? Já ti ukážu, chlapečku! Od tebe teda žádnou kritiku neberu. Od tebe teda fakt ne. Víš o tom tak akorát...
Už mám těch všech porad plný zuby, říkám si, když nasupeně letím na moje oddělní, abych jim pořádně vyčinil, že zase nezajistili řádně expedici. Jsem vám to snad říkal jasně, co po vás chci, ne? Copak jste Tataři? Jste tu už nějaký ten pátek. Jednou po vás něco nestihnu projít a zase naše oddělení před všema vypadá jako banda loserů. A já jako totální idiot! No? Snad už to konečně pochopěj. Třískám dveřmi mojí kanceláře a už mi někdo volá. Nejradši bych ten mobil prohodil oknem. Super, do toho otevírám poštu, a zase tuny emailů. Kdy to mám všechno asi tak číst?
Vyřizuju telefony. Projíždím emaily. Ještě že tyhle věci zvládám dělat najednou. Ušetří mi to hromadu času. Mejluju, telefonuju, občas vyběhnu do vedlejších kanceláří pro nějakou informaci. Ve dveřích stojí Michal, moje pravá ruka, a tahá mě na oběd. Vždyť to vidíš, ne? Teď opravdu nemůžu, přijdu později. Frčím dále. Emajly, telefonáty, výběhy do sousedních kanceláří, následně kontrola ve skladu.
Na stole na mě čeká oběd. Ten Michal je fakt kámoš. Ježíši, vždyť já mu ještě slíbil, že si s ním projdu tu finální verzi 8-D reportu. Láduju se studeným něčím, do toho ještě zobu další emajly. Šílenej den. Koukám na hodiny, 16.15. To snad nejí možný!! Propadám panice. Ještě jsem ani nevyřídil všechny po.... emaily, natož abych se dostal ke svejm dnešním úkolům. Musím klukům z volejbalu to pivo odpískat. Tohle přeci musí pochopit. Každej si nemůže vysedávat jen tak u pivka a ztrácet čas. Tohle musím dodělat, je to fakt důležitý. ((poznámka autorky: jinými slovy – kamarádi tedy tak důležití nejsou)).
„Povinná“ večeře s auditory: Audit je za náma. Máme zelenou. Ale příště se musím trochu líp připravit na dotazy ohledně skladování a dodržování FIFA. No a dodáky musím po mých lidech ještě jednou sjet. Mohl jsem teda trochu líp odprezentovat zákaznický reklamace. U týhle části jsem se vyjadřoval jako negramot. Neměl jsem dostatek informací, musel jsem vařit z vody. Přeci si nemůžu dovolit říct, že tyhle informace nemám, že to nevím, ale zjistím. Vypadal bych pak jako neschopnej blb.
No a teď nás čeká další super formální posezení ve Stejkárně. To zas bude opruz. Pořád stejný témata dokola. Navíc v cizím jazyce. U toho se musím tvářit pobaveně a angažovaně a ještě si pamatovat, co mi kdo říká, abych na to navázal a udržel hovor, když začne váznout. Kdybych jen na tyhle opičárny nemusel chodit. Nesnáším to. Chápu, že se o auditory musíme řádně starat a za zelenou „poděkovat, ale držet s nima basu v pití a rundách, které na náš účet neustále objednávaj… K tomu večerní obžerství. Návrat domů v ranních hodinách a zítra v plném nasazení řešit problémy ostatních a rovnat chyby té bandy ulejváků. Úsměv. Koukaj na tebe. Jasně vždyť je vše bombastický, užívám si to tu s váma. Kecy, kecy kecy. Už mě nebaví tahat další a další témata na rozhovor. Jsou stejně ožralí pod obraz. Všechny tyhle večery jsou jen přetvářka. „Levná“ fraška. Radši bych spal. Už chci domů. Ale musím tu s nima vydržet, dokud to neutnou. Musím.
Jak to šlo s Josefem dále, to se dozvíte v dalších článcích.
Přeji opět všem čtenářům, aby nemakali na své kariéře v Burn out s.r.o.. Mají tam sice haldy zajímavých benefitů, člověk si tam pořádně pošmajchluje ego a vydělá si na úžasný a důležitý věci, ale fakt to za to nestojí...
