Položili jste si někdy tuto otázku? Jak moc jste přesvědčeni o tom, že se vás tento problém vůbec netýká? Nebyla bych si tak jistá…
Dle vyjádření odborníků z různých zdrojů postihne během života každého třetího až pátého Čecha. Když se rozhlédnete kolem sebe, jak velká je pravděpodobnost, že se syndrom vyhoření týká jednoho z vás? Kdo je ve vašem týmu adeptem?
Tento plíživý, a poměrně nenápadný Zákeřňák, jak mu říkám, se do vašeho života vkrádá postupně po řadu měsíců, někdy dokonce let. Po celou tuto dobu systematicky vysává vaši energii. Jeho misí je vaše totální vyčerpání, jak fyzické, tak psychické. V roce 2019 konečně dostal své formální pojmenování a přesnou definici v manuálech WHO – Světové zdravotnické organizace, která ho spojuje výlučně s pracovním prostředím. Nyní je tedy diagnostikován jako nemoc.
Kdo je vlastně jeho nejčastější obětí?
Syndrom vyhoření není vůbec vybíravý. Postihuje ty, kteří jsou dlouhodobě vystaveni stresu, chtějí být vždy a všude pro všechny k zastižení, spánek a odpočinek berou jako ztrátu času, pracují nejméně na 120 %. Zvláštní oblibu má v perfekcionistech, idealistech i obětavých lidech a také workoholicích, kteří v podstatě žijí jen svou prací. Třešničkou na dortu jsou pro něj lidi s nízkým sebevědomím, minimální sebeláskou a sebehodnotou – ty vyhledává velmi často, protože jsou velmi snadnou obětí.
Co vám provede?
Syndrom vyhoření, je ve své vysávací a demoliční práci extrémně pečlivý a nevynechá prakticky žádnou oblast vašeho života. Vysaje vás duševně až do morku kostí, budete se cítit vnitřně prázdní, nebude vám jasný důvod, proč vůbec ráno vstát z postele, ztratíte smysl života. Otupí vaši mysl, minimalizuje vaši koncentraci, sníží kvalitu odváděné práce i výkonnost, zvýší roztěkanost, zhorší paměť a zabije kreativitu. Také vám sebere „barevné“ vidění světa, uvidíte pouze černobílé, event. šedě. Zhorší se vztahy v rodině, s přáteli či kolegy, nebudete na ně mít čas a ani náladu, svým podrážděným chováním i nezájmem řadu lidí úspěšně odradíte. Podkope vám zdraví a nedovolí dobře spát.
Co je tedy příčinou?
Příčinou je přílišné pracovní nasazení, vnější tlak na výkon a efektivitu ze strany zaměstnavatele, ale i dané osoby vůči sobě, stereotypní práce bez nových podnětů, nedostatečné ohodnocená práce, perfekcionismus, workoholismus, neschopnost si řádně stanovit a dodržet priority, neschopnost delegování i špatná organizace času. Od únavy a občasné nechuti k práci se syndrom vyhoření liší pocity letargie a jeho typickým projevem je citové a mentální vyčerpání.
Jak se syndrom konkrétně projevuje?
Provází ho skupina příznaků jako naprostá ztráta motivace, absence pozitivních vjemů a také přetrvávající negativní emoce, jako je sebelítost, popudlivost, vztahovačnost, odmítání, negace, cynismus, pocit prázdnoty a bezcennosti, vlastního selhání, nepochopení od svého okolí. Trápí vás myšlenky o smysluplnosti vaší práce, vztahů, celého vašeho života. Jste v přemýšlení zcela zacyklení a nevidíte žádné východisko, ani způsob, jak vzniklou situaci řešit.
Ohrožena je i oblast mezilidských vztahů, která se projevuje nechutí ke spolupráci s jinými lidmi, vyvoláváním konfliktů, odmítáním či agresí. Lidé postižení syndromem vyhoření absolutně eliminují veškeré sociální kontakty, a to i s těmi nejbližšími. Stahují se stále hlouběji do své černé ulity. Na mentální úrovni se dostaví nesoustředěnost, roztěkanost, zvýšená zapomětlivost, chaotičnost. Časté jsou zdravotní problémy, které se projevují únavou, nespavostí, nechutenstvím či naopak přejídáním, vysokým krevním tlakem, potížemi se srdcem, opakujícími se bolestmi hlavy. Dalším častým příznakem je tinnitus – tedy zvonění v uších, alergické kožní reakce, snížený nebo žádný sexuální apetit až impotence. Syndrom vyhoření má za následek poškození imunitního systému a je spouštěčem závažných duševních poruch.
Bohužel, mnozí z nás nejsou dobrými posluchači varovných signálů, které nám tělo posílá, byť jejich intenzitu stále stupňuje. Řada lidí je ignoruje. Zastaví a zamyslí se až ve chvíli, kdy jim jde skutečně o život.
Přibližme si tedy jednotlivé fáze
První fáze se vyznačuje nadšením a nadměrnou angažovaností. Pracovník si idealizuje své schopnosti, nastaví si hodně vysokou laťku a snaží se vše, včetně nepodstatných činností, řešit a realizovat sám, touží se prosadit, ukázat v co nejlepším světle a vydat ze sebe maximum za každou cenu. Práce ho baví, je namotivován. Pracuje nad rámec svých povinnosti. Je opojen z úspěchu a nabytého statusu i uznání okolí. Má pocit naprosté nenahraditelnosti i nepostradatelnosti – vždyť toho tolik zvládá, a to bez jakékoliv pomoci ostatních. Za hranice svých sil jde v této fázi vědomě. Zde dochází k velkému uspokojení ega. Vztahy s blízkými, záliby či koníčky jsou na druhé koleji.
Po počátečním nadšení přichází stagnace a konfrontace s tvrdou realitou. Ze strany nadřízených je mu nakládáno stále více a jeho nadstandardní výkony i nasazení se od něj prostě a jednoduše očekávají a jsou brány jako standard. Dochází ke zpomalení kariérního růstu. Přibývá povinností a zodpovědnosti, nesouměrně s tím se vyvíjí ohodnocení. Nároky vzrůstají, životní laťka se zvyšuje, avšak ne v souladu s příjmy. Dotyčný je již plně polapen v rozjetém křeččím kolečku. Jede plně v módu - musím vydělat, abych splatil hypotéku, leasing, soukromou školu pro děti, drahou dovolenou. A že je v práci od rána do večera a někdy o víkendech? Vždyť to dělá pro rodinu, aby si oni mohli dopřát…
Toto nastavení je naprosto scestné. Dotyčný se již nedokáže ve svém volnu vypnout ani uvolnit, natož si pořádně výsledky svého snažení vychutnat. Na koníčky a jiné volnočasové aktivity, včetně setkávání s přáteli, už nezbývá čas ani energie. Postupně se vyhýbá náročnější práci, hledá výmluvy, není schopen přijímat kritiku a akceptovat názory druhých. Uvědomuje si nereálnost svého snažení. Je sarkastický, permanentně podrážděný a agresivní vůči okolí. Nastupuje frustrace, doprovázená pocitem, že si jeho práce nikdo neváží, není dostatečně oceněn. Nikdo mu nerozumí a všichni jsou proti němu. Dotyčný nevidí smysl v práci, svém nasazení. Není schopen činit rozhodnutí. Stahuje se do sociální izolace. Objevují se zdravotní obtíže spojené se stresem i emocionální problémy. V této fázi lidé často sahají k nějakým prostředkům uspokojení – alkohol, nikotin, drogy atd.
Přirozenou reakcí našeho těla i mysli na frustraci je apatie. Prostě to nějak přežít. Jen mě nechte všichni na pokoji. Naše tělo šetří poslední zbytky energie a jede v modu stand-by, tedy jen automaticky. Člověk dělá jen to, co musí, nespolupracuje s ostatními, nevnímá už ani sebe samého, své potřeby. Nové pracovní úkoly odmítá. Ve všem vidí problém. Vše je špatně. Projevují se naplno zdravotní i psychické problémy. Dochází k úplnému rozpadu partnerských i přátelských vztahů. Život podle něj již nemá smysl, nevidí pro sebe žádnou budoucnost.
Pokud se u dotyčného projeví víše uvedené symptomy, je naprosto nutné si problém přiznat a změnit přístup. Ten spočívá v rozklíčování životních hodnot i myšlenkových stereotypů, které dotyčného podvědomě ovlivňují. Uvědomit si, co je a není v životě skutečně podstatné. Zahájit cestu k novému životnímu stylu. Cesty k sobě samému.
Nyní již máte dostatek informací, jaké situace syndrom vyhoření spouští i jak se projevuje. O preventivních opatřeních a možné cestě z něj, si přečtete v dalším článku.
