No to já na tvém místě... Už jste obdobné „chytré“ věty od lidí ze svého okolí zaslechli? Předpokládám, že většina z nás je nejen slyšela, ale rovněž sama použila.
Pokud jde o jiné, jsme totiž všichni nesmírně „chytří“ a o nápady a řešení situace druhého člověka rozhodně nemáme nouzi. Jak je to ale s řešením našich vlastních problémů? Tam už nápady jen tak nesypeme z rukávu, že?
Návrhy ohledně vlastních témat projdou v naší mozkovně nejedním filtrem. Do hry se většinou svérázně pustí emoce, především ty negativní. Dostaví se strach, nejistota, pochybování. Dojde k porovnání s předchozími zkušenostmi, porovnání s jinými lidmi a jejich zkušenostmi no a z původních x nápadů nám jich zbyde pouze hrstka „použitelných“. Tyto procesy u nás při „řešení“ situací jiného člověka nenastupují či jen v omezené míře, protože nejde o nás.
Je možné, že někdo naše rady uvítá, většina lidí ale pravděpodobně zaujme odmítavý postoj, neguje a odůvodňuje, proč váš návrh rozhodně není pro ně reálný, jiný se zachová dokonce agresivně a bude se cítit jako hlupák, protože vy ho vlastně vnímáte jako člověka neschopného si pomoci sám, což mu většinou neúmyslně radami dáváte znát.
Až příště budete chtít druhým hrdinsky a nápomocně udílet zaručené rady, zkuste se zastavit a zamyslet nad tím, jak danou situaci vnímá váš protějšek, jak zapadá do jeho života a jeho zkušeností. Než razení, nechte ho si na své řešení přijít sám a sáhněte raději po otázkách typu:
Kdy nejčastěji nad tím přemýšlíš?
Jak moc je pro tebe prioritní toto téma vyřešit?
Co ti to přinese? Jaký smysl to pro tebe bude mít?
Jak vlastně vypadá ideální stav, po vyřešení tvého problému?
Jaké možnosti řešení tě zatím napadly?
Jaké další myšlenky se ti teď, když to říkáš nahlas, honí hlavou?
Jak tyhle myšlenky můžeš dál využít?
Jak ještě?
Jak bys to řešil, kdyby to nebyl tvůj problém, ale kolegy. Co bys mu poradil?
Udržte se a neraďte. Více se ptejte a intenzivněji naslouchejte. Protějšek určitě ocení, že jste ho k jeho nápadu dovedli.
Neveříte mi? No tak to vyzkoušejte! :)
