Velmi podobnou situaci, jako jsme v minulém díle zmiňovali s výukou latiny, si možná zažil i kdekdo z Vás – především v 80. a počátkem 90. let. Velmi citelné to bylo krátce po revoluci, kdy se na školách místo ruštiny prakticky ze dne na den začala učit angličtina a ruštináři, aby nepřišli o práci, se chudáci doma museli šprtat „nový“ cizí jazyk.
Jejich neznalost tohoto jazyka se samozřejmě projevila i ve stylu výuky. Učitelé nebyli v tomto jazyce „zběhlí“, řadu věcí a jevů vůbec neznali, nemluvě o nulové šanci tenkrát tento cizí jazyk v praxi použít a aktivně ho tak rozvíjet či se seznamovat s běžnou hovorovou formou angličtiny. I znalosti existence značných rozdílů v americké a britské formě angličtiny ani nemluvě.
Výjimkou tenkrát nebylo ani to, že učitelé byli jen o pár lekcí před svými žáky. Ale můžeme jim to skutečně vyčítat?
Učitelé pak naprosto logicky sahali po dnes tak nenáviděných a odsuzovaných metodách drilu. A do svých studentů prali jednu gramatickou poučku za druhou, horem dolem do nich ládovali haldy v reálném životě často nepoužívaných slovíček a frází. Konverzace a poslechy byly z výuky prakticky vytěsněny. Ale měli učitelé tehdy jinou volbu? Jak můžete se studenty pořádně konverzovat, když znáte jen o pár slovíček více než oni? Na začátku byl rovněž extrémně omezený výběr učebního materiálu. Když už se sehnala pořádná učebnice, ideálně navazující učebnicová řada doplněná poslechovými kazetami, mohl učitel opravdu jásat.
Na 2. Stranu, sáhněme si do svědomí – která pravidla, slovíčka a obraty se Vám nesmazatelně zaryly do paměti a jste schopni si na ně kdykoliv v patřičnou situaci vzpomenout a použít je? Já sama konstatuji, že i dril má „něco do sebe“… Samozřejmě by neměl tvořit hlavní část výuky, ale určitě bych ho zcela nevyloučila…. Jak to vidíte Vy?
