Pátek: Odbouchávám snad tisící email a konečně balím. Odpíchnu si. Loučím se poloautomaticky s nočním hlídačem. Mám za sebou další dvanáctku.
Alespoň je večer v kanclu klid a nikdo mě furt neotravuje a neleze za mnou s naprosto dementníma dotazama, s předem jasnou odpovědí i řešením. To by mne zajímalo, podle čeho proboha ta naše personalistka tyhle experty vybírala?!
Na parkovišti na mě čeká můj nablejskanej Pašík. Aspoň na někoho je spoleh. Puštěné rádio, které vnímám sotva na půl ucha, najednou upoutalo mou pozornost. Zbystřil jsem. Je pátek. A do prčic. To znamená, že mě zase čeká náročný víkend s rodinnými aktivitami a povinnou návštěvou u mé milované tchýně.
Sakra, sakra, sakra. Ještě bych dneska potřeboval makat, ale musím se trochu věnovat ženě a vyslechnout si úžasné historky z té jejich slepičárny. Ještě že jí stačí, že tu a tam přikývnu. Tak to bych si zatím mohl v hlavě projít přípravu na meetingy na příští týden. Ať neztrácím čas.
Ani nevím, jak jsem zaparkoval. Sotva otevřu dveře baráku a skrze zaťaté zuby procedím pozdrav, už to vypukne. Monika s Petrem se zase do krve hádaj, a žena na mne ihned začíná hrnout, co vše důležitého se jí dneska stalo. Nemůžou bejt všichni aspoň chvíli zticha a dát mi pokoj? Copak nevidí, kolik toho v práci mám navaleno? Vždyť takhle makám pro ně. Pro jejich stýpka na výběrových školách, značkové kabelky a přemrštěně drahého kadeřníka. Stejně nikdy nepoznám, že u něj Jana byla. Taky mi to vždycky slušně vyčte. To jí nestačí, že to cvakám? Ach jo…
V noci: Je to tu zase. Noc co noc stejný rituál. Převaluju se, civím do stropu. Proč jenom nemůžu normálně usnout? Vždyť jsem tak unavený. Spal bych snad i ve stoje. Jasný, musím ještě detailně promyslet ten report. Vlastně bych se zítra ještě měl podívat na aktualizovaný layout skladu. Poslal mi ho ten Roman vlastně? Doufám, že to zase nepodělal. Musím to po něm raději zkontrolovat. Fakt je lepší si všechno udělat sám. Ostatní to tak akorát odfláknou a nasekaj tam chyby. Pak vypadám jako blbec já. Kdyby všichni hákovali aspoň tak z půlky co já…
A opět moje klasická 3. hodina ranní. Zase čumákuju do tmy. Teď už si prášek na spaní nevezmu. To bych byl přes den nepoužitelnej. Já si snad půjdu udělat horký mlíko. Pravý bok. Levý bok. Nic. Ok, tak když už jsem vzhůru, využiju toho. Všechno si to pořádně promyslím a rozplánuju. Vstávám, házím poznámky do kompu, který mi hlásí další nepřečtené emaily. To mi nedaj pokoj ani o víkendu?! Odpovídám. Hotovo. Zpátky do postele. Teď už doufám konečně usnu…
Cože, to už je 10 hodin? Cítím se, jako bych snad ani nezamhouřil oko. Dejte mi kafe a nechte mě bejt. To věčný štěbetání už mi leze na nervy. Jo, jo, vím to, dneska jedem na oběd k tchýni. Hurá.
Jak to s Josefem bylo dál, to se určitě dočtete v dalších článcích.
Přeji všem čtenářům, aby svou kariéru budovali jinde než v Burn out s.r.o.
