Jsem ráda, když mám věci i situace pod kontrolou a nerada si někoho jen tak pouštím k tělu. Mám na sebe vysoké nároky, a to samé očekávám i od mého týmu. Byla jsem tak vychovaná a nevidím na tom nic špatného.
Prostě mě dohání k nepříčetnosti, pokud jsem přesvědčená, že někdo svou práci odflákne nebo si dovolí vyřizovat soukromé věci v pracovní době. Bože! A to, že mi moji podřízení tajně říkají paní Dokonalá, mě vůbec neuráží, pracuji přece s čísly, ne s emocemi. Nejsme ve školce.
Tím spíš mě překvapilo, když se mě moje šéfová úplně vážně mezi čtyřma očima zeptala, jestli mě moje práce ještě baví! ,,Víš, jestli ano, není to na tobě už příliš vidět a na tvých lidech už vůbec ne. Vnímají tě jako sólového hráče, který jen rozdává příkazy a pedantsky kontroluje jejich plnění. Často i několik dní před zadaným termínem. Na podrážděnost a špatnou náladu lidí ve tvém týmu poukazují i jiná oddělení. Už to jako tvá nadřízená musím začít řešit.“
Nezastírám, že se mě to v první chvíli dotklo, vždyť já svou prací žiju. Jak mě mohou považovat za sólového hráče, když vždycky dokončím to, co oni nezvládají. Uhasím všechny požáry. Opravím jejich chyby. Najdu za ně řešení…
Doma jsem se velké podpory taky nedočkala, byla to spíš ledová sprcha.„Chceš slyšet můj názor?“ zeptal se mě můj muž úplně vážně. „Myslím, že tvoje šéfka má v něčem pravdu. Jsi děsně náročná, na všem hledáš chyby a nespokojíš se s jiným než perfektním výsledkem. A i na tom jsi schopná najít mouchy.“ Ale já i kluci už jsme si zvykli.“ dodal s úsměvem.
Popravdě jsem tolik upřímnosti ani slyšet nechtěla.
Následující noci jsem toho moc nenaspala. Emoce postupně opadly a já o sobě začala racionálně přemýšlet. Bylo na čase si přiznat, že ta paní Dokonalá ve mně úplně šťastná není. Stálý tlak na sebe samou a věčné pochybnosti, strach že selžu, pocit, že si vše musím zasloužit a vydřít, že nic není zadarmo. Nic. Cítím tam někde vzadu přísný pohled mého otce. Líp to nešlo? Ach jo. A co ti, na kterých mi záleží? Nechovám se k nim úplně stejně jako k podřízeným? Jsem vůbec ještě dobrou mámou, manželkou a kolegyní?
Se šéfovou jsme se dohodly, že obě za týden přijdeme s návrhem řešení. Příliš jsme se neshodovaly. Nakonec jsme ale cestu zvolily. Postupně díky ní zjišťuji, že život není jen hledání chyb u sebe i druhých. Že já nemusím být dokonalá. Nemusím. Nemusím dělat práci za druhé. Učím se postupně důvěřovat mému týmu a občas se s nimi pobavit i o nepracovních záležitostech. Tu a tam už i zavřu oči před jejich chybami, které mi přijdou naprosto zbytečné. Učím se ustát chování kolegyň, které jsem dříve považovala za naprosto dětinské a neadekvátní jejich věku i pozici. Snížila jsem své přesčasy i laťku očekávání a nároků na sebe i druhé.
Byla to tedy mentální dřina. Uvědomuji si, že jsem teprve na začátku, ale už teď “volněji dýchám”.
Toto je příběh jedné manažerky, která byla perfektní ve své práci. Tvrdě pracovala. Ve firmě byla dlouho a měla rozsáhlé know-how. A jak to tak ve firmách bývá, udělali z ní šéfovou oddělení. Někdo však zapomněl na fakt, že to, že je někdo odborník na danou práci, rozhodně neznamená, že je i odborník na vedení lidí.
Od určité pozice o úspěchu nerozhodují už "jen" znalosti, ale předně sociální a emoční inteligence. Myslete na to, až budete z někoho dělat šéfa. Hodně zvažte smysl "logických" argumentů jako - je tu nejdýl, nejvíc toho umí a zná, ví, jak to tu chodí, je odborník v této oblasti atd. Navíc perfekcionismus vedoucího může tým časem dovést k rozkladu nebo vyhoření.
