Zklamané utkání

Hokejový zápas neměl moc diváků. Mohli by se spočítat na rukách maximálně dvou lidí. A většinou se mezi sebou znali. Ostatně úroveň hry tomu odpovídala.

Hráči obou týmů více než se soupeři bojovali se svými hokejkami a ještě víc s pukem. U domácích to nebylo nic neobvyklého. Celou sezónu šli od porážky k porážce a většinou nedokázali vstřelit jediný gól. A když už nějaký vstřelili, stejně schytali debakl.
Hosté na tom nebyli o moc lépe. Snad jen v tom, že dokázali více gólů vstřelit a méně dostat. Jinak v celkovém počtu bodů se od sebe oba týmy nelišily.
„Jak to vypadá?“ zeptal se Roman, když se usadil vedle Bohouše.
„Vidíš, ne?“ opáčil Bohouš a ukázal na světelnou tabuli, na níž u slova DOMÁCÍ  zářila obrovská nula a u slova  HOSTÉ  úplně stejná nula. „Furt čekáme na gól,“ dodal zklamaně.

„Hm,“ udělal Roman. „To fakt nevypadá moc dobře.“
„Asi na ten hokej přestanu chodit,“ nahodil Bohouš.
„To nejde,“ zděsil se Roman, „vždyť na něj chodíme už čtrnáct let, s tím nemůžeš přestat.“
„Když já poslední dobou při tom hokeji hrozně trpím,“ povzdechl si Bohouš. Nebylo divu. Jeho otec byl vynikajícím druholigovým brankářem, který jen tak tak nepostoupil do první ligy, potažmo do extraligy. I Bohouš býval velkou hokejovou nadějí a jeden z nejlepších levých obránců krajské ligy, než mu komplikovaná zlomenina zastavila sportovní rozvoj.
„No, teď!“ vykřikl Roman a oba kamarádi sledovali, jak se k zapomenutému puku dostal domácí hráč a rozjel se s ním k brance hostí. A dokonce se i rozmáchl a plácl do puku tak, že ho k té brance i poslal, ovšem hostující brankář měl dost času pokrýt ten gumový nesmysl lapačkou.
„Ach jo,“ zavyli oba kamarádi zklamaně. „Co chtějí dát, když nedají tohle?“ zaplakal Bohouš.
„Mi povídej,“ složil hlavu do dlaní Roman.

Do konce poslední třetiny scházely už jen čtyři minuty, když se to stalo. Před domácí brankou se objevili dva hráči hostí. Nečekaně snadno si poradili s jediným obráncem, který ve vlastním pásmu zůstal. Pak jeden z nich posunul puk k tomu druhému a ten dal do rány, kterou vyslal na domácí branku, úplně všechno.
Všichni diváci ztichli zděšením. Domácí brankář mávl rukou s lapačkou, ale bylo už pozdě. Puk se nekompromisně opřel o síť uvnitř branky a v naprostém tichu dopadl s lehkým klepnutím na led. Ve stejném okamžiku se ozvala i píšťalka rozhodčího a jeho gesto směrem k domácí brance bylo více než jednoznačné.
„To snad ne,“ zařval Roman a úplně se zhroutil. Bohouš nebyl schopen slova a jen vrtěl hlavou. „To je hodně špatný,“ zašeptal po chvíli.
Z tváře domácího trenéra v tu chvíli zmizela veškerá barva. Pochopil, že pokud dnes prohraje, budou jeho svěřenci největšími outsidery celé soutěže. Naopak hostující trenér radostně výskl, protože když se během zbytku herního času nic špatného nestane, jeho svěřenci těmi outsidery být přestanou.
„Branku hostujícího týmu vstřelil hráč číslo čtrnáct Mikulík Aleš, asistence hráč číslo devět Drtina Miloš, stav utkání nula jedna,“ oznámil místní hlasatel a na potvrzení jeho slov se baculatá nula u slova HOSTÉ  změnila v hubenou jedničku.
Nedá se říct, že se domácí nesnažili prohru odvrátit. Dokonce se v jedné chvíli před hostujícím brankářem objevili hned tři. Ovšem nebylo jim souzeno na prohře cokoli změnit. Obránce hostí, který se stihl vrátit, je jako jediný obral o puk a tím naděje na vyrovnání zhatil.
Domácí trenér už ve vrcholném zoufalství stáhl ze hry vlastního brankáře a poslal na led o jednoho útočníka navíc. To se mu málem vymstilo, když dva hráči hostí ujeli před domácí branku. Jenže první z nich trefil tyčku a druhý z dorážky mířil vedle.
„Skončilo utkání okresní soutěže žáků druhých tříd,“ oznámil hlasatel. „V dnešním utkání měli větší štěstí hosté, kteří zvítězili v poměru jedna nula brankou svého hráče Aleše Mikulíka. V příštím kole zajíždí naše družstvo na led Dolních Králíkovic. Odjezd autobusu od zimního stadiónu ve čtrnáct třicet.“
Bohouš s Romanem se zklamaně zvedli a šouravou chůzí poražených opouštěli smutný stadión.