Podivno III

Zcela nebo aspoň částečně vysíleného tvora jsme už bez větších komplikací dopravili k nám. Když říkám k nám, myslím tím nenápadný statek na okraji lesa.

K statku jako takovému se dá dostat jen jednou cestou a každý, kdo se blíží, je už z dálky vidět.
Katja bravurně zaparkovala. S pomocí těch, kteří nás přišli přivítat, jsme tělo cizího tvora přenesli do areálu statku, konkrétně do míst, kterým velí náš vševěd Drs.
„Nechte mi tu i ty svoje mundúry,“ řekl Drs, „jestli jste byli v té jejich mlze, mohly se vám na nich zachytit nějaké vzorky, které můžu potřebovat.“
Ani jsme neprotestovali.

Před čtyřmi lety
Přestal jsem počítat dny a noci. Všechno se mi postupně slilo v jednu dlouhou nudu. Jídlo jsem dostával, nicméně další lidský kontakt veškerý žádný.
Pak najednou, to jsem zrovna spal, jsem uslyšel rány.
Nebyly to obyčejné rány, jako když někdo buší železnou tyčí do zdi. Tyto rány připomínaly výbuchy.
Opatrně jsem se uvedl do sedu a potom i do stoje.
Jeden výbuch zaduněl nebezpečně blízko a tlaková vlna si pohrála s dveřmi mé mísnosti.
Po chvíli jsem k nim opatrně přistoupil a zkusil do nich zatlačit.
Dveře se před mýma rukama rozpadly. Mohl jsem vyjít ven.
I když to „ven“ znamenalo jen do chodby, která vedla zleva doprava. Opatrně jsem se rozhlédl. Vlevo byla tma, vpravo jsem zaznamenal díru ve zdi a světlo.
Vydal jsem se za světlem. Šel jsem pomalu a opatrně. Výbuchy se pořád ozývaly.
Už jsem byl u díry ve zdi. Stačil jeden krok a byl bych venku, když mi na rameno dopadla něčí ruka.
„Snad byste nám nechtěl utéct, pane Bradville? Takhle se dobrý host nechová.“
Zklamaně jsem vydechl.

Byli tři. Dva mě vedli, každý za jednu ruku, třetí mi mířil na páteř hlavní samopalu. Fakt pěkné.
Už jsem skoro propadal skepsi, když se proti nám objevila jiná ozbrojená trojice.
„Kam ho vedete?“ zeptal se někdo z té druhé trojice ženským hlasem a já měl co dělat, abych se nerozesmál.
„Vedeme ho do jeho cely, je to zajatec, osobní příkaz vrchního ředitele,“ odpověděl ten, který mě držel za pravou ruku.
Ti z druhé trojice se krátce podívali jeden na druhého a neznatelně přikývli hlavami.
„V pořádku,“ řekla ta žena, „předejte ho nám. Osobní příkaz vrchního ředitele.“
Pouštěli mě velmi neochotně. K druhé trojici jsem se doslova šoural.
Ta žena mě chytila za pravou paži, naklonila se ke mně a tiše řekla: „Chovej se normálně, potížisto. Za rohem máme auto a jak nasedneme, svištíme na letiště.“
Od to doby je Katja Holsgren můj nejoblíbenější spolubojovník.

Současnost
Trvalo to nějaké tři dny, když za námi opět přišel Drs.
„Dobrá zpráva je,“ začal bez úvodu, „že se mi ze zbytků té divné hmoty, kterou měli tihle dva,“ a hlavou kývl nejdříve ke mně a pak ke Katje, „podařilo analyzovat chemické složení prostředí, které je pro ty tvory přirozené. Méně dobrá zpráva je, že asi dvě nebo tři části té sloučeniny se na naší planetě nevyskytují. O trochu lepší zpráva je, že se dají nahradit jinými s podobnými vlastnostmi. Další dobrá zpráva je, že se mi podařilo vytvořit prostředí, ve kterém ten tvor normálně funguje, a že jsem pochopil, že když se dostane mimo toto prostředí, začne se dusit a pomalu odumírá. Naštěstí jsem to dokázal včas, takže jeho životní funkce jsou, mohu-li to tak říct, obnoveny. A špatná, ale opravdu špatná zpráva je, že nevím, jak s ním komunikovat.“
Ještě několik minut jsme na něj zírali jako na zjevení. Tak dlouhý souvislý mluvený projev jsem od něj nikdy předtím ani potom neslyšel. Ani nikdo jiný z naší party.
Pak se někdo zeptal: „A můžeme ho vidět?“
„Proč ne?“ pokrčil rameny Drs.