Dobrovolníci

Jako každý rok, tak i letos se poslední květnovou sobotu koná tradiční pouť na Sázavě, čili v městečku Sázava, kterým protéká stejnojmenná řeka.

Řeka Sázava se, jak známo, jmenuje podle Žďáru nad Sázavou a městečko Sázava se jmenuje podle téže řeky. To byl takový lingvistický úvod.
Každopádně letos jsme se rozhodli, že si tradiční pouť užijeme ještě o něco víc. Čili že na ni nepojedeme jako účastníci, nýbrž že se přihlásíme jako dobrovolníci.
Znamenalo to v určený den vstát jen o něco málo později než ve standardní pracovní den, vyvenčit psa, nasnídat se a před sedmou hodinou ranní dorazit do Dejvic (jak známo, větší krkouny než tamní aby člověk pohledal; a nejlakomější byla Barka).
První bod programu znamenal nanosit spoustu věcí (skládací židle, složené stany, různé doplňkové pomůcky) k přistavenému autobusu. Aby to byla větší legrace, v nejbližším okolí právě probíhalo nějaké natáčení, tudíž nám k této činnosti svítili filmaři.
Když bylo vše naloženo, mohli jsme nastoupit. Psa jsme, na základě osobního svolení, brali s sebou. V autobuse bylo mimo jiné i dost dětí, takže bylo jasné, že pes bude mít o zábavu postaráno.
Poté se náš stroj rozjel a po dálnici si to namířil k Sázavě.
Na místě samotném nás čekal úkol reverzní k předchozímu. Vše, co bylo do autobusu naloženo, vytahat, rozmístit po louce, a potom začít připravovat jednotlivá stanoviště dětských soutěží. Letošní pouť totiž nesla hlavní téma 600 let od smrti legendárního vojevůdce Jana Žižky z Trocnova, který, jak známo, měl koně z olova. Proto byly dětské soutěže koncipovány jako výcvik práčat.
Na nás dva vyšlo velmi oblíbené stanoviště se soutěží ve střelbě z kuše. Postavili jsme papírovou kulisu hradu a dohodli jsme se, že budeme děti vést k tomu, aby zkusily trefit aspoň jednou okno nebo dveře. S tím souvisela i soutěž v poznávání husitských zbraní, to však už předbíhám.
Nejprve musela proběhnout oficiální část. Protože dorazil jak pražský biskup David Tonzar, tak i patriarcha Tomáš Butta (patriarcha je v Církvi československé husitské nejvyšší šajba), mohla krátce po desáté hodině dopolední začít bohoslužba pod širým nebem. Po ní následoval koncert pro děti v podání skupiny Kůzle, která se na dětské publikum orientuje.
V mezičase jsme se stihli najíst a krátce poté, co udeřila jedna hodina po poledni, se spustily dětské soutěže.
Jak už jsem zmínil, naše stanoviště bylo velmi oblíbené, neboť možnost vystřelit si, byť plastovou šipkou bez hrotu, děti zkrátka přitahovala. A taky je přitahoval náš pes, který si užíval to, že si s ním chtějí hrát desítky dětských rukou.
Nicméně všechno, a tedy i dětské soutěže, postupně končí. A i poté, co poslední vyzkoušeli u našeho stanoviště své střelecké umění, přišel jeden trochu větší kluk s prosbou: „Můžu si zkusit zastřelit Zikmunda na záchodě?“ což jsme mu samozřejmě dovolili.
Dalším bodem programu byla bitva papírovými koulemi mezi dobrovolníky a dětmi. Děti, kryté vozovou hradbou, měly za úkol dobýt koš s pokladem, což byla zásoba preclíků. A do bitvy se pustily opravdu zhurta. Nikoho proto nepřekvapí, že po několika desítkách minut děti slavně zvítězily.
Pro zbylé přeživší se uskutečnilo opékání buřtů a následné sklízení všeho a čekání na náš autobus, aby nás odvezl zpět do Prahy.
Večer jsme ještě vše zase v Dejvicích vyložili, s novými přáteli se rozloučili a slíbili, že se budeme podílet na pořádání dětského odpoledne v Roztokách. Takže se nikdo nemůže divit, že jsme večer po dobrovolnickém dni usnuli rychleji, než by kdo čekal.