Eliška

Své děti jsem se snažila vychovat co nejlépe. Žila jsem v domnění, že vím naprosto přesně, co je pro ně oba dobré. Když jsem se pokusila rozbít synův vztah, přišla jsem o syna.

Odjakživa jsem byla pilná, učenlivá a zvídavá. Základní školou i gymnáziem jsem projela jako nůž máslem a má vysvědčení neobsahovala jiné známky než jedničky. Po maturitě jsem se dostala na filosofickou fakultu, obor čeština – dějepis. Obojí mě bavilo, i když studium bylo pochopitelně o dost náročnější.
Někdy během předposledního ročníku jsem potkala Kamila. Kamil studoval přírodovědeckou fakultu, obor matematika – chemie. Každý jsme byli z jiného myšlenkového světa, přesto jsme se postupně sbližovali.
Poté, co jsme oba odpromovali, musel Kamil na rok na vojnu. Samozřejmě pokaždé, když mohl, přijížděl za mnou a tak jsem mu dva měsíce před koncem jeho vojny mohla říct, že brzy budeme tři. Kamil se nijak nerozpakoval a svatbu domluvil na nejbližší termín poté, co se vrátí do civilu.
Svatbu jsme měli skromnou, avšak pěknou. Brzy se narodil Matěj a o nějaké čtyři roky později Linda. Oba s Kamilem jsme se věnovali své práci i rodině a všechno vypadalo naprosto báječně.
Pak se jednoho dne bohužel stalo, že Kamil nezvládl řízení naší rodinné stopětky. Přes veškerou snahu zdravotníků vydechl cestou do nemocnice naposledy.
Matěj byl v maturitním ročníku a situace s ním vážně zamávala. Ze dne na den se stal zamlklým, skoro vůbec nevycházel ze svého pokoje. Linda naopak několik týdnů v kuse brečela. Byla v posledním ročníku základní školy a připravovala se na střední školu s rozšířenou výukou jazyků. Sama jsem byla jako tělo bez duše a museli mě popostrčit moji rodiče, abych vůbec byla schopná se zvednout a zase začít normálně žít.
K mému štěstí a mé radosti Matěj odmaturoval a dostal se i na univerzitu. Dokonce na tu samou, kterou jsme studovali s Kamilem. Dostal se na přírodovědeckou fakultu a stejný obor jako Kamil, čili matematika – chemie. Věděla jsem, že není po mně, protože pro mne tyto obory byly španělskými vesnicemi.
Samozřejmě jsem musela přiškrtit rodinný rozpočet, abych jednoho vysokoškoláka a jednu středoškolačku zvládla podporovat.
Život se zdál být aspoň trochu v normálu. Matěj studoval a měl výborné výsledky. Linda také. Až měl Matěj jít do pátého ročníku fakulty.
Najednou se změnil. Ze zasmušilého kluka, z kterého jsem musela slovo páčit, se stal usměvavým a hodně upovídaným. Přičítala jsem to jeho radosti z toho, že se dostal do posledního ročníku. A protože tenkrát začala vysokoškolská studia i Linda, pustila jsem to z hlavy.
Jednou přijela Linda na víkend o půl dne dříve. „Mami,“ řekla mi. „Musím ti něco říct. Byla jsem za bráchou na koleji a už vím, z čeho je tak veselý a rozpovídaný. Našel si holku, jen mi nechtěl říct, jak se ta holka jmenuje a co dělá. Ale já to z něho dostanu, vím, že na mě jako na milou sestru trpí,“ dodala s úsměvem.
Taky jsem se v duchu usmála. Tak Matěj má holku a ani se nepochlubí, mezulán jeden. A i když jsem ho hned po jeho příjezdu podrobila křížovému výslechu, nic jsem z něj nevypáčila. Maximálně, že to se neříká, nebo že to není důležité.
Trvalo skoro až do Vánoc toho roku, kdy se Matěj rozpovídal, že jeho milá se jmenuje Eliška a pracuje jako zdravotní sestra v nemocnici. Nic dalšího, čili příjmení, kde bydlí, čím jsou její rodiče a jestli zdědí barák, říct nechtěl a opět se vymlouval na to, že tyto detaily nejsou důležité.
Naštěstí jsem si vzpomněla, že mám v nemocnici výbornou kamarádku Markétu, která celou základní i střední školu se mnou seděla v jedné lavici a poté vystudovala medicínu a v nemocnici působí na dětském oddělení. Nebylo to složité ji pozvat do kavárny na kus řeči a něco dobrého.
„Tak povídej,“ usmála se Markéta, „že se ozveš po tolika letech, to není jen tak. Copak máš na srdci?“
„No,“ lezlo to ze mě jako z chlupaté deky, „ty jak pracuješ v té nemocnici, máte tam nějakou zdravotní sestřičku Elišku?“
„Elišku?,“ vykulila na mě Markéta oči, pak se zaklonila, koukala někam nade mne do ohybu stropu a stěny kavárny, pak se vrátila zrakem ke mně a odpověděla: „Lepší jméno sis vybrat nemohla. S Eliškami se nám doslova roztrhl pytel. Na dětském vím o dvou. Pak vím o jedné na neurologii, jedné na očním, dvou na gynekologicko-porodnickém oddělení,“ počítala a pak pokrčila rameny. „A kdybych proběhla celou nemocnici, určitě bych ještě jednu nebo dvě našla. Proč to vlastně chceš vědět?“
„Protože můj Matěj,“ vydechla jsem, „si naše nějakou Elišku, která je zdravotní sestřičkou v nemocnici a mě by zajímalo, která to je a jaká je.“
„Jarmilo,“ okřikla mě Markéta. „To chceš, abych obcházela jednotlivá oddělení, ptala se tam po Eliškách a pak z každé z nich tahala rozumy o tom, s kým chodí? To bych byla za pěkného blázna.“
„Já rozumím,“ povzdechla jsem si. „Jenže Matěj mi nechce nic říct a já mám obavy, aby nedopadl špatně.“
„Nemusíš mít strach,“ mávla Markéta rukou. „Jestli je to některá z těch dvou Elišek na dětském oddělení, tak za každou z nich dám ruku do ohně. Obě jsou chytré, šikovné, pracovité a naši dětští pacienti je milují. A u těch z dalších oddělení to nebude jiné. Takže se opravdu neboj, já bych skákala radostí, kdyby si můj Patrik nabrnkl některou z těch našich Elišek.“
Brouk mi z hlavy nezmizel. Navíc Matěj finišoval s diplomovou prací, drtil se na státnice, takže domů jezdil méně a pokud přijel, jen se otočil, zmizel za tou svojí tajemnou Eliškou a vrátil se těsně před tím, než měl zase odjet.
Jen jednou se mi ho podařilo na chvíli zadržet a zeptat se ho, kdy mi tu svou Elišku představí. Na chvíli se zamyslel, pak mě objal a pronesl: „Neboj, maminko, u mojí promoce ji potkáš.“
Na synovu promoci jsem se těšila, ovšem to, že tam bude cizí holka, která má něco s mým synem, mi zhoršovalo náladu. Poslední tři noci před tím velkým dnem jsem téměř nespala. Každopádně jsem vyrazila s denním předstihem, zamluvila jsem si hotel kousek od univerzitní budovy a v ten hlavní den jsem natěšená zamířila do slavnostního sálu, kde mělo dojít k tomu hlavnímu aktu.
Seděla jsem na místech pro hosty a rozhlížela se. Dívek odpovídajícího věku tam bylo několik, zkoušela jsem si tipnout, která z nich bude ta Matějova vyvolená. Že by ta usměvavá plavovlasá v modrých šatech? Nebo ta rezavá v červenočerných? Ta by se mi jako snacha líbila.
Takhle jsem jela očima po dalších slečnách na místech pro hosty. Skoro u každé jsem si řekla, že by bylo dobře, kdyby tou Matějovu vyvolenou byla právě ona. Až na jednu.
Byla to černovláska s vlasy tak tmavými, že skoro pohlcovaly okolní světlo. V decentních bílých šatech. Mě však zarazila jedna věc, pro kterou jsem ji z množiny potenciálních Matějových přítelkyň okamžitě vyloučila. Byla to totiž Romka.
S Romkou by si můj syn nezačal, uklidnila jsem se v duchu. To už proběhlo zahájení slavnostního předávání diplomů. Matějovi to moc slušelo, byla jsem hrdá máma.
Jakmile slavnost skončila, začali jsme všichni vycházet ven. Věděla jsem, že Matěj zamluvil stůl v téže restauraci, ve které jsem svou promoci slavila i já. Těšila jsem se. Nicméně dav mě trochu pozdržel, takže když jsem se dostala ven, Matěje jsem nikde neviděla. Zeptala jsem se jiných čerstvě odpromovaných kluků a jeden z nich mi prozradil, že Matěj už čeká v restauraci.
Došla jsem tam a očima hleděla Matěje. Uviděl mě, zamával a pokývl rukou, ať jdu k němu. Byl sám, což mi přivodilo vrásku na čelo, jestli se náhodou s Eliškou nerozešel. Na druhou stranu mě to rozveselilo, protože jestli se s ní rozešel, nebudu muset absolvovat konverzaci s cizí holkou.
„Jak se ti líbila promoce, mami?“ zeptal se Matěj, když jsem usedla naproti němu.
„Byla nádherná,“ odpověděla jsem s úsměvem a hned ho vyzvala: „Ukaž mi diplom.“
Hrdě vytáhl patřičný dokument a já jsem se slzami v očích četla jméno svého syna s tím, že od tohoto dne se může honosit titulem Mgr.
„Škoda, že nepřišla ta tvoje Eliška,“ řekla jsem, když jsem mu vracela diplom. „Aspoň si užijeme slavnostní oběd v klidu,“ dodala jsem s mírným sebeuspokojením.
„Ale ona přišla, mami,“ zasmál se Matěj. „A jak se tak dívám, počkej, ještě chvilku počkej, ještě počkej, tak právě teď stojí přímo za tebou.“
Otočila jsem se a krve by se ve mně nedořezal. Zároveň se se mnou celý svět zatočil asi tak stokrát rychleji. Eliška byla přesně ta Romka, kterou jsem z okruhu potenciálních Matějových přítelkyň okamžitě vyloučila.
„Vy jste určitě Matějova maminka,“ řekla a natáhla ke mně ruku. „Já jsem Eliška Vargová a moc ráda vás poznávám.“
Její ruku jsem stiskla neochotně a jen zlehka. Asi jí to nevadilo, pořád s úsměvem se posadila vedle Matěje, přivinula se k němu a Matěj jí položil svou ruku kolem ramen.
Ani už nevím, co jsme vlastně jedli a o čem jsme se bavili. Mám celé následující dění v mlze. Vzpamatovala jsem se až ve chvíli, kdy se Matěj omluvil, že si musí odskočit. Nechala jsem mu pár sekund náskok a pak vyrazila za ním.
Stepovala jsem přede dveřmi pánských toalet, až vyšel Matěj.
„Ale mami,“ řekl, jakmile mě uviděl, „já už jsem dospělý a použít záchod umím i sám, nemusíš mě kontrolovat,“ řekl se smíchem.
„O to nejde,“ zadržela jsem ho, když jsem viděla, že chce vyrazit ke stolu, „ty sis toho nevšiml?“
„A čeho?“ zeptal se Matěj.
„No že ta tvoje Eliška je, no prostě, že je taková.“
„Myslíš usměvavá? Roztomilá? Šikovná? Pohodová? Veselá? Jo, toho jsem si všiml a právě proto jsem rád, že jsem se s ní seznámil a že nám to zatím pěkně klape.“
„To nemyslím,“ zavrčela jsem a naštvaně jsem vyštěkla: „To nevíš, že je Romka?“
„Vím,“ přikývl Matěj a zaútočil protiotázkou: „A co má jako být?“
„Musíš to s ní skončit,“ skoro jsem už křičela. „Já nedopustím, aby můj jediný syn měl něco s Romkou.“
Matěj zbledl a pevně stiskl rty. Z tváře mu zmizel veškerý výraz. Vypadal jako zombie, až jsem se lekla.
Pak promluvil a věta, kterou řekl, mě srazila do kolen: „To vůbec nepadá do úvahy, ať tě nic takového nenapadne.“ A kolem mě, konsternovaně tam stojící, prošel zpátky k našemu stolu.
Trvalo to skoro dvě minuty, než jsem se vzpamatovala. Rozhlédla jsem se a zjistila, že v chodbě restaurace je telefonní automat. Dnes bych vytáhla mobil, ale tenkrát jsme si o takových věcech mohli nechat jenom zdát. Místo toho jsem vzala telefonní kartu a zavolala svým rodičům. Poté, co jsem jim vylíčila, koho si můj syn našel, řekla moje maminka, Matějova babička:
„To není dobré, to dobře nedopadne. A jestli tě neposlechne a neukončí to, řekni mu, ať k nám přijede na sobotní oběd. Já už mu to vysvětlím pořádně.“
To mě na chvíli uklidnilo.
Když jsme dokončili slavnostní oběd, řekla jsem, jako by se nechumelilo: „Mluvila jsem s babičkou a ráda by tě, Matěji, viděla v sobotu u oběda, můžeš se jí taky pochlubit diplomem. Teda mluvila jen o tobě bez Elišky, jestli jí to nevadí.“
„Ale vůbec,“ usmála se ta holka. „Matěj mi o svých babičkách a dědečcích hodně vypráví, určitě ještě bude čas se seznámit.“
No to určitě, ty nádhero jedna, pomyslela jsem si.
Sama jsem ke svým rodičům přijela už tentýž týden v pátek, abych s nimi probrala, co Matějovi řeknou. Bohužel to dopadlo přesně naopak. Oba byli natěšení, jak mému synovi promluví do duše, až to zkazili.
Matěj se objevil krátce po jedenácté dopolední. Vešel, pozdravil a začal si zouvat boty. Mí rodiče na něj okamžitě nastoupili a začali mu vztah s Eliškou rozmlouvat. O hodně radikálněji, než jsem to uměla já.
Matěj si přestal zouvat boty, chvíli je oba pozorně poslouchal, pak pokrčil rameny, řekl: „Aha, tak takhle to je,“ boty si znovu nazul, otočil se a odešel.
Když jsem se vrátila domů, Matěj tam nebyl. Linda, která měla prázdniny po prvním ročníku svojí školy, mi řekla, že přišel, sbalil si všechno, co mohl, a odešel. Prý bude bydlet u Elišky, která má k dispozici garsonku kousek od nemocnice. A tam bude prý taky vykonávat civilní službu, což tenkrát šlo, namísto vojny.
Přes prázdniny jsem to nechtěla řešit, ale jakmile na podzim odjela Linda zase na koleje, rozhodla jsem se změnit taktiku. Přes Matěje to nešlo, musí to jít přes Elišku, řekla jsem si. Samozřejmě jsem se mezitím sešla s Markétou.
„Tak už víš, která z těch našich Elišek je ta Matějova vyvolená?“ zeptala se mě s úsměvem.
„Vím,“ řekla jsem naštvaně. „Je to nějaká Eliška Vargová a je to,“ ztišila jsem hlas a tiše dodala: „Romka.“
„Eliška Vargová? To je skvělé,“ rozveselila se Markéta. „Ta je přímo z našeho dětského oddělení, zlatá holka. No tak budu muset Patrikovi říct, že na něj zbývá už jenom Eliška Vychodilová. No to ti gratuluju, Jarmilo, budeš mít super snachu.“
„To nemyslíš vážně, Markéto,“ bouřila jsem. „Copak to jde? Můj syn a Romka?“
„Počkej, Romka?“ podivila se Markéta. „Vidíš, to ani nevím. Mě zajímá hlavně to, že Eliška Vargová je šikovná a spolehlivá holka a kdyby to šlo, tak ji naše primářka bude vyvažovat zlatem.“
Motala se mi z toho hlava. Proč mě nikdo nechápe? Proto jsem byla ráda, že jeden z mých bývalých žáků začal působit jako lékař právě v té stejné nemocnici. Nedalo mi moc práce vyzvědět z něho rozpis směn právě Elišky Vargové. Jednoho dne jsem si na ní před nemocnicí počkala.
„Jé, dobrý den,“ hrnula se ke mně jako velká voda, i když viděla, že se snažím držet si odstup. „To bude mít Matěj radost, až mu řeknu, že jsem vás potkala. Chcete jít k nám? Připravím vynikající večeři.“
„To radši ne,“ zavrtěla jsem hlavou, „ale můžeme někde na chvilku posedět?“
„No to víte že jo,“ zvolala Eliška a už se hrnula někam vpřed, měla jsem co dělat, abych jí stačila. Vyprávěla o sobě, o Matějovi, o tom, jak je jim spolu dobře.
No však dlouho nebude, to si nemysli, pomyslela jsem si.
Usadily jsme se v nedalekém bistru.
„Víte, Eliško,“ začala jsem nezávazně komunikovat, „já vím, že Matěj je pořád na té civilní službě a že vy máte svoji práci. Možná vám teď připadá, že je všechno v nejlepším pořádku. Ale já se musím přiznat, že mi vadí jedna věc.“
„Která věc?“ zeptala se a upřela na mě pohled svých hlubokých tmavých očí. Působily tak sugestivně, že jsem se ani nedivila, že jim Matěj podlehl.
„Vadí mi to jaká jste,“ vysoukala jsem ze sebe.
„Hm,“ udělala Eliška, podepřela si bradu a spustila: „Že jsem usměvavá? Že jsem milá na pacienty? Že jsem pracovitá? Že jsem šikovná? Že mě paní primářka pravidelně nejvíc chválí?“
„To ne,“ zagestikulovala jsem rukou. „Mně vadí jiná věc.“
Eliška si přestala podpírat bradu, naopak položila obě svá předloktí na stůl a bradou se o ně opřela, takže byla v naprostém předklonu. „Jaká věc?“ zeptala se a dodala: „Nenapadá mě nic, co by vám na mně mohlo vadit.“
Teď nebo nikdy, řekla jsem si, nadechla jsem se a řekla: „Podívejte, slečno Eliško, já vím, jak jste hodnocená ve vaší práci. Vím to od paní doktorky Smetaníkové. A proti těmto vašim vlastnostem nic nemám, naopak jsem schopná je ocenit. Co ale ocenit nemůžu a co mi nejde přes srdce, je to, že jste očividně Romka a já si nepřeji, aby můj syn zůstával s ženou romského původu. Proto věřím, že budete mít dost rozumu a okamžitě to s ním skoncujete.“
Eliška mlčela a mlčela dlouho. Pak zvedla hlavu a narovnala se v zádech. Její už tak tmavé oči ještě víc ztmavly. Dívala se na mě takovým pohledem, že by mě málem v mém přesvědčení zviklala.
Pak se nadechla a řekla: „No, to jsem nečekala. Opravdu ne. A věřte tomu, že kdyby vám na mně vadilo něco, co můžu změnit, ráda bych to změnila. Ale to, jak jsem se narodila a jaká jsem, nezměním. To totiž ani nejde. Mám vlastně ohromné štěstí, že Matěj není po vás.“
Pak odsunula svou židli, sáhla do kabelky, vytáhla bankovku, demonstrativně ji položila na stůl, řekla: „Platím za nás obě,“ a důležitě a ostentativně odkráčela.
Kupodivu koncem téhož týdne se doma objevil Matěj. Zaradovala jsem se, že se mi podařilo té jeho Elišce promluvit do duše natolik, že to nejspíš ukončila a můj syn se ke mně vrací.
„Mami, vím, žes mluvila s Eliškou,“ řekl, „a vím, cos jí řekla. Nedokázal jsem si představit, že bys byla schopná tu holku takhle urazit. Každopádně klíče od bytu tu už nechám napořád. A potom, co ukončím civilku, se oba s Eliškou odstěhujeme hodně daleko. Mrzí mě to, že se za tvoje chování musím stydět.“
Zatímco jsem seděla na pohovce neschopná slova, můj syn zmizel a od té doby jsem ho neviděla. Nedal mi ani vědět, kam se chtějí odstěhovat. Jen od Markéty jsem se dověděla, že dva měsíce před koncem jeho civilní služby podala Eliška Vargová výpověď a že oba odjeli na opačný konec republiky. Matěj tam nastoupil jako učitel a Eliška s hodnocením, které měla, našla v tamní nemocnici práci taky okamžitě.
Pak trvalo ještě mnoho let, než jsem objevila sociální sítě. Našla jsem tam Matějův profil. Z toho, co sdílel, mě bodalo u srdce. Měl s Eliškou svatbu, dokonce v kostele (no to mi řekněte, který farář oddá Romku?), mají tři děti, z toho dvě holčičky a jednoho kluka, a bylo vidět, že jsou pořád spolu, což mi, přiznávám, vadí dodnes.
Je tomu asi patnáct let, co jsem mu odeslala žádost o přidání do přátel. Zatím dětinsky neodpověděl. Opravdu nechápu, co mu brání v tom konečně dospět a uznat, že jsem pro něj vždycky chtěla jen to nejlepší.

Autor: Martin Irein | pondělí 24.6.2024 16:15 | karma článku: 16,76 | přečteno: 479x
  • Další články autora

Martin Irein

Podivno V

Bujná vegetace kolem našeho auta doslova hořela. Přišlo mi to líto, protože jsem si představil, kolik učebnic biologie se bude muset nechat přepsat.

15.7.2024 v 16:15 | Karma: 4,97 | Přečteno: 130x | Diskuse | Poezie a próza

Martin Irein

Podivno IV

Ačkoli jsme se to snažili nedávat najevo, do Drsova křídla statku jsme div neběželi. Nejen proto, že jsme chtěli vidět, na co přišel.

12.7.2024 v 16:15 | Karma: 5,33 | Přečteno: 126x | Diskuse | Poezie a próza

Martin Irein

Podivno III

Zcela nebo aspoň částečně vysíleného tvora jsme už bez větších komplikací dopravili k nám. Když říkám k nám, myslím tím nenápadný statek na okraji lesa.

28.6.2024 v 16:15 | Karma: 6,62 | Přečteno: 140x | Diskuse | Poezie a próza

Martin Irein

Dětské odpoledne

Poslední pátek v květnu jsme si vzali v našich zaměstnáních dovolenou, abychom mohli pomáhat s dětským odpolednem v nedalekých Roztokách.

27.6.2024 v 16:15 | Karma: 9,95 | Přečteno: 224x | Diskuse | Osobní

Martin Irein

Dobrovolníci

Jako každý rok, tak i letos se poslední květnovou sobotu koná tradiční pouť na Sázavě, čili v městečku Sázava, kterým protéká stejnojmenná řeka.

26.6.2024 v 16:15 | Karma: 10,19 | Přečteno: 208x | Diskuse | Osobní
  • Nejčtenější

Novinky na iDNES Premium: 1 000 Kč na letenky díky Pelikan.cz

15. července 2024,  aktualizováno  22.7 8:34

Rádi létáte? Láká vás cestování po Evropě za pár stovek? Nebo se chcete vypravit někam dál a...

„Nakonec na mě plivnul.“ Nizozemec loví Češky a prodává je na gangbang

18. července 2024

Premium Stovky českých žen k natáčení tvrdého porna v Nizozemsku naverboval v uplynulých letech Daniël van...

IT problémy způsobily kolaps bank i letišť. V Evropě i jinde ve světě

19. července 2024  9:25,  aktualizováno  22:33

Řadu zemí v pátek zasáhly problémy s počítačovými systémy. Letiště kvůli výpadku čelila potížím s...

Můj syn Xavier zemřel, říká Musk o transgender dceři. A chce zničit „virus woke“

24. července 2024  11:37

Miliardář Elon Musk tvrdí, že byl podveden, když dovolil svému synovi stát se transgender ženou. V...

VIDEO: Kapitán výletní lodi v Řecku spláchl vlnou turisty na pláži. Vyšetřují ho

23. července 2024  9:29

Nevyžádané dobrodružství na jinak poklidné dovolené zažili v sobotu turisté na pláži Agios Stefanos...

Stačí zpomalit a zachráníte život, říká Veselá z České asociace pojišťoven

25. července 2024

Spěch a jeho negativní následky jsou zřetelné v mnoha oblastech našeho každodenního fungování. Ty...

KOMENTÁŘ: Čtyřdenní pracovní týden. Zvýšení efektivity, či pokles disciplíny?

25. července 2024

Koncept čtyřdenního pracovního týdne se již úspěšně rozšířil do řady zemí. Aktuálně je možné tuto...

Práci mi zadávali faxem a létala jsem Concordem, vzpomíná Daniela Peštová

25. července 2024

Modelka Daniela Peštová (53) zažila nejzářivější dobu modelingu. Modelky musely splňovat přísná...

Už spolu nejsme, potvrdil Prokop Zach rozchod s dcerou Ondřeje Havelky

25. července 2024

Píše se o něm, že je podobný tátovi, ale sám to vidí jinak. „Jak kdy. Z jednoho profilu vypadám víc...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

  • Počet článků 346
  • Celková karma 11,39
  • Průměrná čtenost 436x
Generální ředitel antikvariátu. Všechny mé články jsou 100% uhlíkově neutrální.

Seznam rubrik