Zdolávání nástrah tance

Od začátku února se opět středu co středu věnujeme tanci. Jezdíme na Žižkov, kde vyběhneme schody do nejvyššího patra, přestrojíme se a za chvíli už vstupujeme do sálu, kde se budeme vlnit.

Už jsem psal o tom, že jsme se loni na jaře začali věnovat karibským tancům. A protože nás to bavilo a baví, rozhodli jsme se v seznamování se s karibskými rytmy pokračovat. Od začátku listopadu do půlky letošního ledna jsme se tak procvičovali v bachatě, od února jsme si k tomu přidali kubánskou salsu.
Tentokrát si dáváme tuplovanou hodinu. Prvních asi tak osmdesát minut jsme v sále se začátečníky, potom po krátké přestávce s pokročilými. Tam máme domluvu, že lekce pokročilých začne bachatou, o které už něco víme, a na část s kubánskou salsou se účastnit nemusíme, protože by se nám neměl kdo věnovat.
Lektoři Petr a Maruška, kteří umí navodit parádně pozitivní a neformální atmosféru, nás s úsměvem přivítají a než se rozkoukáme, začíná rozcvička. S nějakou příhodnou hudbou nejprve rozhýbáváme jednotlivé části těla. Začínáme hlavou, pak rameny, pak hrudí, pak celým trupem, přidáváme nohy a nakonec rozcházíme základní kroky. Jen tak, pro zábavu.
Po rozcvičce jdeme na ostré cvičení. „Dnes vás chceme naučit nový prvek,“ prohlásí Petr, uchopí Marušku a předvede taneční sestavu, za kterou by se nemusel stydět akrobat s gymnastickou průpravou. „Ale nebojte se, není to nic těžkého,“ smějí se oba lektoři při pohledu do našich pobledlých a zděšených tváří. „Takže se postavte do párů,“ je další pokyn, stálé dvojice se zapárují, ti, kteří chodí sami, si většinou taky nějaký protějšek najdou, a kdo je úplně navíc, musí si počkat.
Zde je nutno dodat, že oba lektoři mají téměř bezbřehou trpělivost. To uvádím proto, že zatím nikomu z nás se nepodařilo břeh jejich trpělivosti najít, natož překročit. Proto obcházejí jednotlivé dvojice, radí, pomáhají a sami ještě předvádějí celou tu sérii pohybů zpomaleně a v jednotlivých fázích, aby ji mohl nacvičit opravdu každý.
A ve chvíli, kdy si říkám, že už mi to pomalu a jistě začíná jít a dokonce si troufnu se při tanci na svou partnerku lehce pousmát, aby věděla, že i když absolutně nevím, co a jak a proč rukama a nohama dělám, stejně mám situaci pevně pod kontrolou, se ozve klíčové slovo: „Vystřídáme.“
V praxi to znamená, že svou partnerku pro tuto chvíli pouštím a proti směru hodinových ručiček přicházím k další partnerce. Totéž udělají ostatní mládenci, takže dojde k dokonalé výměně.
Zde je opět nutno dodat podstatnou věc. Až na jednu jsou všechny přítomné dámy výrazně menší než já a drtivá většina je i výrazně mladší, takže jsou věkem blíže mé dceři než mně. S tím souvisí i to, že téměř všechny váží něco mezi čtvrtinou a třetinou mé váhy. Konec vsuvky, dodávající podstatnou věc.
Uchopím tedy následující partnerku. A zde je potřeba rozlišit, zda jde o jednu z těch, které spolu s námi chodí na lekci pro začátečníky, i když už původní začátečnické lekce mají stejně jako my  za sebou, nebo zda jde o úplnou začátečnici. Kromě toho, že první rozlišení je podle toho, jestli ji už znám, hned to druhé je rovněž signifikantní. Jakmile se tváří vyděšeně, kouše si spodní ret a kouká do země, jedná se o úplnou začátečnici.
„Znovu se postavte do párů,“ říká Petr a jdeme nácvik kroků a figur. Jednou, podruhé, potřetí, poosmé, podvanácté, až začne naše hemžení připomínat kultivovaný pohybový projev. „Tak ještě jednou celé,“ velí Petr a dodává: „A pak si to zkusíte na hudbu.“ Nadechnu se, věnuji momentální partnerce povzbudivý úsměv a jdeme na to. „Výborně, můžeme pustit hudbu,“ jásá Petr a opakuje klíčové slovo: „Vystřídáme.“
Pouštím dosavadní partnerku a přicházím k další. Zde se nabízí klíčová otázka za dva až tři bludišťáky, zda a kolikrát za lekci tancuji se svou vlastní partnerkou. Tak tedy, aby bylo jasno. Jednou na začátku lekce a když máme štěstí, tak ještě podruhé krátce před jejím závěrem. Nicméně stalo se už, že dorazilo tak málo párů, že jsme si během jedné lekce zatančili i třikrát. A to je co říct.
Poté, co máme odtančeno s novou figurou tolik, že je jedno, který partner zrovna tvoří pár s kterou partnerkou, přicházejí na řadu různé rady, tipy, triky, návody a vychytávky. Slovo si bere Maruška a věnuje se dámské části osazenstva. „Holky, nebojte se v té pozici vyprsit,“ říká a zároveň předvádí, jak na to mají dámy jít. „Zejména ty z vás, které jsou vyvinutější, tak od velikosti C nahoru.“ Na to se moje momentální partnerka, Slovenka Kristýnka, nadechne a lehce pobaveně pronese: „To se ma nětýka.“
Protože vím, že toto je jedna z vět, kterou když žena vysloví, neexistuje ze strany muže správná odpověď, tak její povzdech nekomentuji a jako obvykle jí věnuji povzbudivý úsměv. Mezitím začne hrát hudba, jsme vyzváni k vystřídání, takže se přesunu k Veronice. Ta hrubým odhadem váží nějakých 40 kilogramů i s botama a železnou postelí. Protože bachata je tanec velmi kontaktní, mám zábrany při vzájemném držení svými dlaněmi jejím směrem příliš tlačit, aby se neocitla několik metrů daleko.
„To klidně zaber víc,“ říká Veronika klidně a dodává: „Potřebuji cítit, kam mě vedeš,“ takže i když je to stvoření drobné a hubené, přece jen do dlaně pošlu větší dávku tlaku a oba se cítíme při tanci lépe. Od příští lekce už vím, že s ní můžu zabrat a nerozlomím ji vejpůl.
„Víš, co je zvláštní?“ klade mi řečnickou otázku Petr poté, co se postupným střídáním vrátím ke své vlastní partnerce a než stihnu odpovědět, že nevím, pokračuje: „S každou holkou tady zacházíš jako s porcelánovou panenkou a děláš všechno pro to, aby ten tanec byl co nejvíc elegantní, pak přijdeš ke svojí vlastní partnerce a bereš to maximálně divoce.“ Moje výmluva, že vlastní partnerku znám tak, že vím, co vydrží, neobstojí.
Po bachatové části následuje jedno nebo dvouminutová pauza na rychlé občerstvení a nastupujeme na kubánskou salsu. Při ní je základní postoj takový, že partner svou levou rukou drží partnerčinu pravou ruku. Zbylé dvě ruce se mohou a nemusí používat. Tanec je na osm dob s tím, že na čtvrtou a osmou se nic nedělá, takže kroky jdou v pořadí raz, dva, tři, pět, šest, sedm. Pro partnera je pořadí nohou levá pravá, levá, pravá, levá, pravá. Partnerka dělá pohyby zrcadlově proti partnerovi, takže její pořadí nohou začíná od pravé.
Jednotlivé dvojice utvoří kruh a zde dochází k zvláštnímu bodu, když je někdo navíc. Už dvakrát se stalo, že někdo z kluků musel jít dámské kroky a figury. Naštěstí to ani jeden nebral nijak zle.
Při tomto tanci je totiž střídání partnerů a partnerek vyřešeno zcela geniálně. Normálně si tancujeme základní krok, když lektor zvolá klíčové slovo „dame.“ V praxi to znamená, že po šesté době svou partnerku pouštím, otočím se doprava a na sedmou dobu si k sobě přitáhnu partnerku z dvojice za mnou. Následně na první tři doby ji převedu na místo své partnerky a další tři doby už tancujeme normálně.
Klíčových slov se při tomto tanci vyskytuje mnohem více a než bych je tu všechny rozebral, unudil bych jejich výčtem a popisem jejich významu i ty nejotrlejší z mých čtenářů (čtenářky nevyjímaje). Přeskočím na konec začátečnické lekce, kdy následuje několikaminutová pauza a rozjede se lekce pro pokročilé. Tam se už pouštíme do mnohem sofistikovanějších figur a domů tak odcházíme s tím, že pro naše těla bychom udělali nejlépe, kdybychom měli podobnou pohybovou aktivitu aspoň třikrát do týdne.