Mince a strany

Jsou lidé, jako je proslulá teta Kateřina ze Saturnina, kteří se vyžívají v tom, že svou řeč prokládají příslovími a podobnými ustálenými rčeními.

Taková byla i paní Adriana. Pro ty čtenáře a čtenářky, kteří a které k tomuto článku, ve kterém nikdo nezemře a nevystupuje v něm ani žádný Korejec, přicházejí později, upřesňuji, že se nejedná o skutečné jméno.
Paní Adriana měla podobný talent jako legendární Jaroslav Vojta. Ten, jak je známo, neuměl vyprávět vtipy a dokázal svým podáním každý vtip znevtipnit, a to i ten, který se zdál být neznevtipnitelným. Paní Adriana měla podobný talent na přísloví a ustálená rčení.
Co si vzpomínám, tak v době, kdy ve velkém CCCP začal vládnout legendární Gorbačov, pronesla tato roztomilá dáma, že se obává, aby socialismu nezačala hranit zvona. Tento výrok vyvolal lehké pousmání a naštěstí pro paní Adrianu byl přejit mlčením. Nicméně tato dobrá žena svůj netalent rozvíjela do rozměrů netušených.
„Víte, přece,“ vyprávěla jednou, „že se říká, že jak se z lesa volá, tak se do lesa ozývá.“ Následnou reakci svého okolí, které v tu chvíli připomínalo klíčovou scénu z dokumentárního filmu „Nechápavé tváře,“ pochopila jako výzvu k přísloví, které jsem od ní časem přijal, a které znělo „my o vlku a prase v malinách.“
Nicméně jednou, a to je ten okamžik, který chci nyní zvěčnit, se stala veřejnou hrdinkou. To se totiž v sídlištní restauraci odehrávala veřejná schůze, na níž se prezentovali představitelé strany a městského národního výboru. Poté přišla výzva, zda se někdo z občanů chce k něčemu vyjádřit.
Většina lidí měla zrovna potřebu prohlížet si špičky svých bot nebo hledat na koberci mravence. Jenže ruku vzhůru vystřelila paní Adriana.
Poté, co byla vyzvána, aby přednesla svůj diskusní příspěvek, se nadechla a začala zdlouhavě a nepříliš zajímavě vyprávět. Většina obsahu jejího vystoupení upadla do všeobecného zapomnění. Ne však jeho závěr. Tehdy zvýšila hlas a prohlásila: „Ovšem pamatujte si, že každá strana má dvě mince!“
Poté opět klidně usedla. Straničtí a městští představitelé moudře pokyvovali svými hlavami, několik podivně ustrojených pánů si dělalo poznámky, jakoby jim šlo o známky. Až po chvíli se z letargie probral jeden z mnoha tajemníků, očima paní Adrianu vyhledal a zeptal se:
„To s těmi mincemi, to jste, soudružko, myslela jak?“