Vsetínská dovolená

Na začátek května jsem naplánoval krátkou dovolenou. Celou dobu jsem detaily, které se této dovolené týkaly, úzkostlivě tajil, aby mi do toho utajení hodil vidle pan průvodčí. O tom dále.

Nuže stalo se, že jsme se prvního května namísto v průvodu s mávátky ocitli na pražském hlavním nádraží před odjezdovou tabulí. Jako tradičně i nyní jediný vlak z těch, které měly v krátké době odjet, neměl údaj o nástupišti vyplněn ten konkrétní vlak, který měl odvézt právě nás.
V jedné obzvláště vypjaté chvíli se údaj o nástupišti objevil a celá masa čekajících cestujících se vydala kupředu, což vedlo k tomu, že jsem málem v podchodu pod nástupišti namísto své vlastní ženy uchopil a odvedl ženu zcela očividně cizí. Na mou obranu budiž řečeno, že jsem dotyčnou viděl pouze periferně a to mě zmátlo.
Vlak se tedy pomalu a důstojně přisunul k nástupišti. Zde si opět dovolím menší odbočku. Krátce poté, co jsem se s mou dnešní drahou chotí seznámil, mi zapůjčila zajímavou knihu, která nese název Myslete velkoryse; jedna z kapitol této knihy nese název „Cestujte první třídou.ׅ“ A práve radou z tohoto názvu kapitoly jsem se řídil.
Vstoupili jsme tedy do vozu první třídy a zábava započala. Vagón to byl krásný, klasický s kupé a krásně červenými sedadly. Radostně jsme se usadili a vyhlíželi věcí příštích.
Nedlouho po rozjezdu se k nám dostavil takový ten dobrý člověk, který cestuje po vlaku s vozíkem plným jídla; proto je to dobrý člověk. Ten nám oznámil, že dostaneme kompenzaci, kterou můžeme proměnit za cokoli z jeho nabídky.
Usmáli jsme se a položili otázku, proč dostaneme kompenzaci. Ten dobrý člověk pravi, že je to proto, že ve voze není klimatizace, nejsou v něm elektrické zásuvky a dokonce ani Wi-Fi. To nás přivedlo k ještě větší veselosti.
O několik zlomků okamžiků později se objevil vlídný průvodčí, takový ten, který cestujícím fóry vypráví. Pohlédl na mou jízdenku a vesele zahlaholil: „Takže vy jedete do Vsetína!“ A můj plán na výlet s utajeným cílem, byl v tu chvíli v prachu.
Nicméně kompenzaci jsme skutečně dostali a za pochutiny z nabídky z vozíku toho druhého dobrého člověka ji proměnili. Pak už nic nebránilo tomu užívat si jízdu středočeskou, východočeskou, hanáckou a nakonec i valašskou krajinou.
Poté, co jsme projeli Valašským Meziříčím, kde jsem si na chvíli otevřel okno, abych si čichovou metodou ověři, že pražírna kávy stále funguje a jede na plný výkon, stačilo málo a dorazili jsme k novému vsetínskému nádraží.
„Oni postavili nástupiště do oblouku,“ zavyl nešťastně vlídný průvodčí. „Jako asi je to pěkné, ale já teď nevidím k lokomotivě,“ a imaginárně zalomil rukama. Popřáli jsme mu hodně štěstí a vydali se na průchod městem k minipivovaru, v němž jsme měli zamluvené ubytování.
V minipivovaru samotném jsme byli přivítáni jako velmi vzácní a dlouho očekávaní hosté, obdrželi jsme klíč od našeho apartmánu a mohli jsme se zabydlet. A protože byl správný čas, rovněž jsme si zašli na místní oběd.
Lehce a zdravě jsme se najedli a protože odpoledne bylo ještě mladé, sebrali jsme se a sebrali jsme i psa a vyrazili na první výlet. Cílem byly Čertovy skály u Lidečka.
Ten důvod, proč o tom tak zdlouhavě a přitom neuvěřitelně zajímavě vyprávím, spočívá v tom, že pokud jezdíme na Českolipsko, navštěvujeme mnohé tamní skalní útvary; proto bylo načase, abych se pochlubil jedním z nejslavnějších valašských skalních útvarů.
Procházku jsme si užili jak mezi skalami, tak i přírodou a místní květenou, abychom se vrátili, odpočinuli si, dobrou večeři do sebe dostali a klidně a spokojeně usnuli.
Pro další den jsme měl původně naplánovaný jeden velmi poučný a vzdělávací vlastivědný výlet. Nicméně při procházce se psem, během níž jsem se dostal až k budově vsetínských Městských lázní, pročež jsem si zavzpomínal na doby, kdy jsem jako dítě základní školou povinné právě uvnitř této budovy překonával záludnosti plaveckého sportu, jsem s i povšiml rozcestníku turistických stezek, na chvíli jsem se zamyslel, což se mi líbilo, proto jsem se zamyslel ještě jednou a po návratu sdělil své drahé choti, že došlo ke změně plánu, že tedy výšlap bude, ovšem jiným směrem a s jinými pamětihodnostmi a jinými panorámaty.
Nuže se psem, termoskou plnou kávy a písní na rtech jsme vyrazili. Leč ouha! Nějak jsem podcenil, že první čtvrtinu trasy půjdeme celou prudce do kopce, překonáme během ní více než osmisetmetrové převýšení, abychom okolo Čupu, což je, jak všichni, kdo mě čtete delší dobu, víte, valašský Blaník, dorazili ke Klášteřiskům v nadmořské výšce 588 m.
Inu, byl čas na občerstení a obžerstvení. Navíc jsme se dali do hovoru se dvěma statnými turistkami, patřícími mezi dříve narozené a rovněž vybavenými psem. Probrali jsme vše, co jako správní turisté musíme probrat, čili z kterého směru jdeme a kterým směrem pokračujeme, co nás tam čeká, co nás tam nemine a že je dobře, že jsme se vydali na tuto výpravu, protože původní směr, který jsem měl v mysli, je o ničem.
Chutě jsme vyrazili dál a moje tělo mi začalo dávat najevo, že moje proslulá fyzikální kondice, která vždy byla lehce nad spodní hranicí podprůměru, stojí opravdu za starou bačkoru a že pokud chci s tímto stavem něco dělat, měl bych podobnou procházku absolvovat minimálně dvakrát denně a ne jednou za uherák.
To ale už kráčíme k osadě Růžďka, konkrétně k Dušné. Další neplánované setkání proběhlo s honačkou krav a jejím stádem, které převáděla přes naši cestu nejprve jedním a pak druhým směrem. Nedá se říct, že by nás to nepobavilo.
Ještě před dosažením dílčího cíle v Dušné jsme se zapovídali s postarším, ale velmi komunikativním pánem, který vzpomínal, jak přišel na Valašsko z Vysočiny, co všechno prováděl ve vsetínské Zbrojovce a jak se mu dobře spolupracovalo s odborníky z rožnovské Tesly. Hovor, původně plánovaný na dvě nebo tři věty, se příjemně natáhl, zatímco manželka toho dobrého pána sbírala opodál luční byliny.
I s tímto dobrým člověkem jsme se rozloučili a zanedlouho dorazili k Dušné.
I tam jsme spáchali občerstvovací pauzu, abychom načerpali síly na další cestu, a to zpět do Vsetína, leč jinou trasou. S dobrou náladou i se psem jsme se zvedli a vyrazili. Tato cesta vedla téměř celá dolů z kopce, měla tedy na nás a zejména na mne pozitivní dopad. A protože jsme měli štěstí, ještě jsme stihli oběd v restauraci našeho minipivovaru.
Po nezbytně nutném odpočinku jsme opět vyrazili za dobrodružstvím. Hned při příjezdu jsme totiž zjistili, že na vsetínském náměstí stojí velmi zajímavý bazar, který nabízí vše od špendlíku po motor z parní lokomotivy. A ten se stal naším dalším cílem.
Vtrhli jsme dovnitř a zajásali. Po necelé hodině jsme odcházeli s nákupem a v hodně výtečné náladě.
Další (a poslední celý) den měl stěžejní bod v návštěvě mého rodného domu a mé tety a mého strýce, kteří tento dům obývají. Nicméně ještě předtím jsme si udělali procházku Vsetínem, kde mimo jiné stojí dva evangelické kostely (zelený patří těm špatným, čili luteránům, žlutý patří těm správným, čili kalvinistům, jak mi strýc vysvětlil), velký katolický kostel a ještě se zde nacházejí Adventisté a Bratrská církev, čili čilý náboženský život.
To už sedíme v autobuse a vyrážíme k Valašskému Meziříčí. Díky naposto geni(t)álně postavený valaškomeziříčským kruhovým objezdům nabíráme postupně zpoždění, které způsobí, že z více než desetiminutové přestávky při přestupu máme na přestup necelé dvě minuty; to naštěstí zvládneme, usadíme se ve druhém autobuse a vyrážíme dál.
Počasí nám přeje, je krásný skoro letní den a nikde žádné stíny. Po příjezdu do mé rodné obce nejprve zamíříme k místní kapli, kterou jsem už několikrát chtěl své drhé choti ukázat; tentokrát nám to vychází a stejně tak návštěva hřbitova a hrobu mých prarodičů.
Než rozeberu návštěvu mého rodného domu, dovolím si malý historický exkurz.
Přestože jsem už od pohledu dobračisko, které neublíží mouše, natož kuřeti, a v Kostnici by hlasoval maximálně pro důrazné napomenutí, má teta, která je zároveň mou kmotrou, ke mně zaujímá mírně kritický postoj, neboť v jejích očích jsem byl dlouho zhýralcem, který utráci s tzv. mrzkými ženštinami. S ohledem na fakt, že mi nikdo nikdy nevysvětlil, co to ta mrzká ženština je, tak nevím, s kým jsem to měl utrácet, a ty částky také rozhodně nesouhlasí. Nicméně tetina kritika se mě týká při každé návštěvě. Konec historického exkurzu.
„Ty jsi ale tlustý,“ pronesla teta kriticky, „už skoro jak ten Zeman,“ zde jsem se nestihl zeptat, o kterého Zemana jde, neboť teta se strýcem trávili produktivní věk v městečku, ve kterém se každý třetí člověk jmenuje Zeman, „měl bys chodit do fitka,“ dodala, načež mi na talíř nasázela pět kynutých knedlíků s meruňkami a pak se zeptala: „Nemám ti tam přidat ještě jeden, abys tam neměl volné místo na tom talíři?“ To jsem srdnatě odmítl. Pomalu a jistě jsme se pustili do jídla, když na mně opět spočinul tetin zrak a následovala otázka za tři bludišťáky: „A proč nejsi ostříhaný?“
To je pravda, to nejsem. A to hlavně z toho důvodu, že zatím nebylo kdy navštívit lazebnictví. Nicméně i tak jsme se najedli, pochlubili se svatebními fotkami a pak probírali všechno možné, hlavně z evangelicko-husitsko-katolického pohledu. A to až do večera, kdy teta odjela na večerní mši a my se po rozloučení vrátili do vsetínského minipivovaru.
Poslední den už spočíval v tradičních závěrečných rituálech. Posbírat vše naše, nasnídat se, sbalit zavazadla, nezapomenout na psa, vrátit klíč od apartmánu, srdečně se rozloučit a vydat se pevným krokem na nádraží.
I tentokrát jsme měli místa v první třídě, tentokrát však na nás nevyšel retro vagón, nýbrž normální. Vlak jel v klidu a pohodě, zpoždění, které ještě před Olomoucí nabral, už v Pardubicích dotáhl a i do Prahy dojel včas. Vsetínská dovolená se vydařila.