Podivno II

Místnost, do které mě stčili, měla tvar krychle. Asi tak čtyři metry na délku, na šířku, i na výšku. A jedna žíněnka, asi abych se neválel po zemi.

Celou cestu jsem měl přes hlavu nějaký pytel a svázané ruce. Teď jsem měl ruce volné. Sáhl jsem si na zápěstí. Sláva, hodinky mi nechali.
Když se moje oči přizpůsobily šeru v této místnosti, podařilo se mi rozklíčovat, že je něco okolo jedné hodiny po půlnoci místního času.
Hlavou se mi prohnaly dvě myšlenky.
Ta první: Jak se odtud dostat?
Ta druhá: Kdo prozradil moje krytí?
Co se týká té první, měl jsem jasno skoro hned. Vypáčil jsem ciferník svých hodinek a pod ním nahmatal speciální kontakt. Když se správně stiskne, vyše SOS signál.
Stiskl jsem ten kontakt. Snad správně.
A snad se SOS signál dostane ven. Měl by, protože když se dostal z havarované ponorky na dně Severního ledového oceánu, odkud ho vysílal Jon Ku-sin, musí to jít i z tohoto místa.
Každopádně, pro případ, že by SOS signál nevyšel, je potřeba vytvořit záložní plán.
Nad druhou myšlenkou jsem přemýšlel mnohem hlouběji. Procházel jsem všechny možné varianty, střídal jména a situace, až okolo čtvrt na čtyři ráno jsem měl jasno.
Seifertová.

Seifertová působila jako dobrosrdečná babča. Bohužel, její úsměv a výraz byl falešný. Jakmile mohla, začala dělat všechno proto, aby mě poškodila. Nevím, co jí na mně vadilo.
Každopádně jsem si byl jistý, že se hrabala v mých osobních věcech. A taky, že z mého počítače, i když jinak velmi paranoidně zabezpečeného, mohla vytáhnut údaje o mém krytí.
Ten její kudrnatý podnájemník, který jednou větou tvrdil, že nesnáší lhaní, a druhou větou mi bezostyšně lhal, v tom se svými kumpány měl nejspíš prsty taky.
Takže plán poté, až se z tohoto místa dostanu, je jasný.

Krátce před devátou hodinou se otevřely dveře a vešlo pět lidí. Čtyři jsem znal z baru, pátý byl velmi blahobytně působící chlap v drahotou zářícím obleku a podobnou drahotou zářících brýlích.
„Postav se,“ sykl na mě jeden z těch čtyř, kteří ho doprovázeli.
Zvedal jsem se z žíněnky velmi pomalu, protože jsem propočítával, jaké šance proti nim mám. Nic moc, došlo mi. A i kdybych se dostal z místnosti, kdo ví, v jakém labyrintu se vlastně nacházím.
Postavil jsem se a na toho vypaseného chlapa jsem se vlídně usmál.
„Já jsem hlavní ředitel továrny na umělá hnojiva,“ řekl s tak směšným přízvukem, že jsem měl co dělat, abych nevyprskl smíchy. „A někdo mi včera večer udělal velmi ošklivou věc,“ pokračoval, „a podle toho, co vím, jste to byl vy,“ poslední slovo vykřikl.
„O žádné továrně na umělá hnojiva nic nevím,“ řekl jsem klidně.
Dva z těch čtyř, kteří ním přišli, stáli za ním. Druzí dva se přesunuli tak, že stáli za mnou. A jeden z nich mě něčím, co mohla být dřevěná tyč, praštil do žeber.
Chtěl jsem si postěžovat, že to bylo nečestné a nesportovní, ale tlusťoch si opět vzal slovo.
„Továrna na umělá hnojiva, v jejímž čele stojím od jejího založení,“ začal, „dávala práci tisícům dělníků z okolí. A vy jste je o ni připravil, jste nepřítelem našeho lidu,“ a já měl pořád co dělat, abych se nerozřehtal jako dostihový kůň.
„A opravdu jste vyráběli umělá hnojiva? Pod jakou značkou jste je prodávali?“ podíval jsem se mu do očí.
Na rány tyčí do žeber začínám mít dost silnou alergii.

Náš rozhovor pokračoval podobným způsobem ještě necelou půlhodinu. On něco řekl, já jsem něco řekl, dostal jsem ránu. V závěru už mluvil jenom on, a to ještě v jejich kakofonické mateřštině, která zní, jako když tlupa ožralých mediků operuje nezajištěný samopal. Působilo to skoro děsivě.
Na druhou stranu – víte, jak srandovně se tváří naštvaný Asiat?

Poté, co odešli, jsem se zase složil na žíněnku. Touto dobou jsem měl sedět v letadle cestou domů. Namísto toho jsem v kaši.
Nebo taky bryndě.
Nebo něčem podobném.

Bylo asi tak za deset minut poledne, když se znovu otevřely dveře. Čekal jsem zase nějakou delegaci a milý asertivní pohovor, namísto toho vešla žena s tácem, na kterém stála mísa, z níž se kouřilo. Za ní vešel jeden z těch čtyř, kteří mě už navštívili. Ten zůstal stát ve dveřích.
Žena, na Asiatku až neuvěřitelně vysoká, položila tác na mou žíněnku. Přitom se ke mně naklonila a zašeptala: „Držíš se dobře, nevědí si s tebou rady. Tvůj signál přišel, kam měl. Vydrž,“ následně se ode mě odtáhla a mnhem komisnějším hlasem dodala: „Váš oběd, až to sníte, dejte tác ke dveřím.“
Naštěstí mi dala i lžíci. Poté, co i se strážcem odešla, jsem se pustil do jídla. Byla to hlavně rýže, nějaké další luštěniny a směs zeleniny, kterou neumím pojmenovat.
Ale bylo to jídlo. Snědl jsem to ani ne za dvě minuty.

Současnost
Na okraji mlhy jsme se zastavili. Katja natáhla ruku a té mlhy se dotkla.
„To není obyčejná mlha,“ řekla udiveně. „Zkus to,“ vybídla mě.
Natáhl jsem ruku stejným směrem.
„Fakticky nekecáš,“ ocenil jsem ji. Mlha byla jako stěna velmi jemného sněhu.
Pomalu jsme se vsunuli dovnitř a málem jsme šlápli na ležícího tvora. Jednoho z těch, kteří nepřežili konfrontaci s granátem.
Pokud jsem mohl hodnotit, protože z Katji jsem viděl jen obrys, skrčila se k němu. Já také.
Uchopil jsem ho za ramena a Katja ho vzala za nohy.
Pomalu jsme se vymotali z mlhy zpátky ven.
„To bylo divné,“ pronesla Katja a pak se podívala na tvora.
„Není nějak lehký?“

Skutečně to vypadalo, že ten podivný tvor skoro nic neváží. A to mi ještě přišlo na mysl, jak je možné, že jeho společníci ho tam nechali jen tak ležet.
Pak mě napadlo, že to asi mají ve zvyku.
Ne vždy jsou moje nápady správné.

Poměrně brzy jsme se dostali k naší dodávce. Na chvíli jsme tvora odložili na zem, Katja otevřela zavazadlový prostor a do něj jsme ho nějak naskládali.
Moc elegantní to nebylo.

Katja usedla za volant a já vedle ní.
Zaklonil jsem hlavu, zavřel oči a zhluboka vydechl.
„Maxi,“ řekla tiše Katja, „já jsem chtěla...“
„Co jsi chtěla?“ otevřel jsem oči a otočil k ní hlavu. Měla obě ruce na volantu a snažila se na mě nedívat.
„Co jsi chtěla?“ zopakoval jsem.
„Ale nic, nemluv o tom,“ řekla, nastartovala, uvolnila ruční brzdu, zařadila rychlost a dodávka se rozjela.
Někdy té holce nerozumím. Jako zrovna teď.

Neujeli jsme ani deset kilometrů, když začaly komplikace.
„Co s tím autem sakra je?“ zanadávala Katja a já jsem se jí nedivil. Auto začalo poskakovat doleva doprava a moje společnice měla co dělat, aby ho udržela v aspoň trochu rovném směru.
„Zkus zastavit,“ křikl jsem.
Katja přikývla a v jednom aspoň trochu bezpečném místě sjela ke krajici a zastavila.
Auto sebou házelo dál.
Zdroj toho házení byl za námi.
V zavazadlovém prostoru.

Pomocí malého okna v kabině pro cestující jsme se podívali do zavazadlového prostoru. Létal v něm blesk za bleskem a vnirřní obložení dostávalo nepěkně zabrat.
„Vždyť byl mrtvý,“ zahučela Katja.
„Hůř,“ řekl jsem, „nejspíš byl jenom omráčený. Asi proto ho tam nechali, protože věděli, že za nějakou dobu znovu vstane.“
„Takhle nemůžu jet,“ zavrtěla hlavou Katja. „Za jak dlouho ho to přejde?“
Pokrčil jsem rameny.
Přešlo ho to skoro za hodinu.