Podivno I

Mlha před námi visela jako divadelní opona. Působila dost nepatřičně. Všude okolo zářil letní den, jen v jednom místě se na šířku nějakých pěti set metrů tyčila zeď z mlhy.

Ležel jsem v trávě a nedaleko ode mě moje kolegyně Katja Holsgren. Nedaleko v tomto případě znamenalo, že se navzájem slyšíme a teoreticky, kdybychom se k sobě hodně naklonili, bychom se mohli navzájem dotknout špičkami prstů.
„Co to sarka je?“ zahučel jsem asi už podesáté. Katja mlčela a chvíli od chvíle přilepila oko ke svému puškohledu. To jsem dělal taky, avšak bez úspěchu. Pořád jsme oba viděli jenom mlhu.
„No ty jo,“ vydechla Katja a já jsem opět přiložil oko k okuláru.
Začaly se mi ježit chlupy na zátylku.
V mlze se postupně formovaly objekty.
Pohyblivé objekty.
Nějaké bytosti. A ani skrz mlhu nepůsobily nijak příjemně.
Pokud jsem mohl svému zaměřovacímu zařízení věřit, bytosti stály na dvou spodních končetinách. Jen samotné spodní končetiny sahaly do výšky dvou metrů a celková výška bytostí byla okolo tří a půl metru.
Na spodní končetiny navazoval trup trojúhelníkového tvaru, kdy trojúhelník stojí na jedom ze svých vrcholů a rozšířuje se nahoru k základně. Ze základny tohoto trojúhelníku pak visely horní končetiny. A na trup navazovala hlava. Stejného tvaru, jen o poznání menší.
„Krucinál,“ měl jsem co dělat, abych nezařval.
Hodil jsem pohled ke Katje. Takhle v veškeré výstroji vypadá jako robocop s holčičí hlavou, v civilu dokáže působit jako holka, která způsobuje mužům sucho v ústech a nejen to. Zároveň je to nejnebezpečnější lidský tvor, kterého znám.
Její prst se blížil ke spoušti. Šťouchnout do ní, tak spustí palbu. Dávkami. A nebude to nic pěkného.
Zavrtěl jsem hlavou a zase se podíval k bytostem v mlze.
A málem jsem začal střílet taky.
Viděl jsem jich šest. Pět takových, jak jsem je popsal. A šestou, která byla ještě vyšší. Minimálně čtyřmetrová.
Ani nevím, po jak dlouhé době se to stalo, že jsem ucítil strach.
Bytosti se na okraji mlhy zastavily, jako by z ní nechtěly do nezamlženého prostoru vůbec vyjít.
Pak jedna z nich zvedla pravou horní končetinu a z té končetiny vyšlehl blesk.
Dopadl přesně do země mezi mnou a Katjou.
Katja začala střílet.

„Ratatatatatatatatatata,“ náboj za nábojem opouštěl hlaveň Katjiny zbraně. Zíral jsem na ni neschopen slova ani pohybu.
Navíc se mi rozvibroval mobil.
„Haló,“ ohlásil jsem se.
„Pověz mi, Maxi,“ ozval se ve sluchátku pomalý klidný hlas pana Burgermayera, „kdo vydal pokyn po nich střílet?“
„Nikdo, pane,“ odpověděl jsem. Když pan Burgermayer mluví pomalu a klidně, je ve skutečnosti vytočený jako šroubovák a je lepší ho nedráždit. Čím klidněji a pomaleji mluví, tím vytočenější je.
„Tak proč ta holka střílí, Maxi?“ zeptal se, pořád klidně a pomalu, pan Burgermayer.
Jen místo slova holka použil mnohem barvitější výraz, ze kterého rudnou uši i mně. Mně, který jsem na vlastní uši slyšel klít Hagena, řečeného Kleště, v tom časovém intervalu mezi okamžikem, kdy ho zasáhl oštěp s železným hrotem, a okamžikem, kdy Hagen, řečený Kleště, zemřel. A to ještě Hagen, řečený Kleště, nevěděl, kdo poradil místním lidem, jak vyrobit železný hrot k oštěpu. Jinak by mě asi proklel nejhorším možným způsobem, kterého by člověk v jeho situaci byl schopen. I tak mě jeho klení několik dalších let budilo ze snů.
A teď použil pro Katju pan Burgermayer výraz, vedle kterého bylo Hagenovo klení básničkou pro děti.
„Zařídím,“ oznámil jsem mu a píďalkovitými pohyby jsem se přesunul ke Katje.
„Přestaň střílet,“ vykřikl jsem na ni v jedné vzácné chvíli ticha.
Katja na mě pohlédla udiveně, avšak se střelbou přestala. Pak její pohled sklouzl k mobilu v mojí ruce.
„To volá páprda?“ zeptala se.
„Cože? Já nejsem žádný pápr,“ až tehdy se mi povedlo ukončit hovor.
Odplazil jsem se na svoje původní místo a podíval jsem se opět k mlze.
Ať je Katja, jaká je, dvě bytosti to měly očividně za sebou. Zbylé čtyři se podivně pohybovaly, jako by měly spodní končetiny z pružin.
Usmál jsem se na Katju a vztyčil dva prsty. Přikývla a také se podívala k mlze.
Očividně ztuhla. Zavrtěl jsem hlavou a chtěl jsem vědět, co ji rozhodilo.
Bytostí už nebylo šest.
Už jich bylo osm. Plus ty dvě, které Katja odpravila.
„Nezdá se ti, že se nějak rychle množí?“ houkla Katja na mě.
„Nezdá,“ snažil jsem se znít klidně. „Bohužel je to skuteč...“
A začalo bleskobití.

Bytosti se pořád držely v mlze. Stačilo by, aby udělaly půl kroku kupředu a vyšly by do denního světla, které zářilo všude okolo. Očividně se jim ven z mlhy nechtělo.
Všechny jako na pokyn zvedly horní končetiny a z těch jim začaly sršet blesky. Pěkně jeden za druhým. Dopadaly až podezřele blízko ke mně i ke Katje. Ta v tu chvíli udělala něco, co bych od ní nikdy nečekal. Podobně píďalkovitými pohyby, kterými jsem se já před chvílí plazil k ní, se připlazila ke mně. Ne na těsno, nicméně kdybych natáhl paži, mohl bych se dotknout jejího ramene, což je asi nejdůvěrnější kontakt, ve který bych mohl u Katji doufat.
Všeobecně se totiž nedoporučuje komukoli dotýkat se Katjina těla. Pokud jsou pravdivé legendy, které jsem slyšel, špatně dopadl i samotný pan Burgermayer, jehož ruka se ocitla tam, kde neměla. Nevím, co je na tom pravdy, každopádně to, že pan Burgermayer měl několik týdnů sdrátovanou spodní čelist a pravou paži zlomenou v minimálně třech místech, se opravdu stalo.
Znovu se mi rozvibroval mobil.
„Maxi,“ pravil pan Burgermayer a já si oddechl, neboť jeho hlas pozbyl předchozí pomalosti i klidu, „asi je na čase, abyste začali s obrannou střelbou, když už to tvá drahá kolegyně, kterou sis na tuto misi mimochodem sám vyprosil, tak rozdrbala. Každopádně si pamatuj, jsme hostitelé, ne vrazi.“
Odsouhlasil jsem, kývl na Katju, na zbraň a na bytosti.
Zároveň jsem od svého opasku odpoutal takový roztomile kulatý granát.
Pak se stalo několik věcí v hodně krátké chvíli.

Katja začala střílet.
Blesky od bytostí začaly dopadat nebezpečně blízko k jejímu tělu.
Já jsem odjistil granát.
Zvedl jsem ruku a vyhodil jej nahoru.
Granát stále stoupal a přitom se pohyboval směrem k bytostem.
Pak začal pomalu klesat. Bytosti na něj zareagovaly a namířily k němu své horní končetiny.
Zacpal jsem si uši rukama a plácl jsem sebou do trávy.
Ganát explodoval.
Katja přestala střílet.

Po nezbytně nutné době jsem se odvážil zvednout hlavu. Zavolal jsem na Katju, ta si však ukázala na uši a pak zavrtěla rukou, jako že neslyší. Snad jen prozatím.
Podíval jsem se opět k mlze. Viděl jsem pouze dvě bytosti. Tu nejvyšší a pak ještě jednu. Vzdalovaly se od nás směrem dovnitř do ještě hustší mlhy.
Zamával jsem na Katju, ukázal na sebe, na ni, naznačil chůzi a ukázal k mlze.
Katja přikývla.
Pak zatřepala hlavou.
„Já už zase slyším, krucinál,“ zařvala.
„Před tím jsem to asi trochu pohnojila,“ dodala normálním hlasem poté, co si uvědomila, že už není hluchá.
„Vynech slovo asi a slovo trochu a máš to přesně,“ ucedil jsem.
„Co myslíš,“ zeptala se, „nechali tam nějakou tu svoji mrtvolu?“
„To ještě zjistíme, zatím počkej,“ zastavil jsem ji, jinak by se k mlze rozběhla.
Ještě několik dlouhých minut jsem sledoval, jestli se v mlze neobjeví nějaký pohyb.
Když se tak nestalo, zvedl jsem se.
„Jdeme tam,“ kývl jsem hlavou k mlze.

Před čtyřmi lety
Nad areálem továrny na umělá hnojiva v nejmenované asijské zemi pomalu a líně zapadalo slunce. Pancéřovaná brána se otevřela a vypustila ven do světa limuzínu, ve které seděli dva muži. Ten první byl řidič, druhý pak samotný továrník.
„Rovnou do Dark Horse,“ řekl druhý prvnímu.
Byl to jeho oblíbený a také jím vlastněný podnik s dámskou obsluhou všech možných národností. Převažovaly mladé ženy z Evropy. Pro místní působily jako exotická atrakce. Pro ně samotné to byla možnost přivýdělku. Přilétaly sem na půl roku nebo na rok a poté, co podepsaly závazek doživotní mlčenlivosti, se činily v tomto podniku. Formálně byly zaměstnány jako tlumočnice nebo jako specialistky mezinárodního obchodu.
Továrník se královsky bavil necelou hodinu, když do tohoto podniku vběhl jeden z jeho náměstků. Byl nezvykle bledý, připlížil se ke svému šéfovi a zcela netakticky na něj vhrkl:
„Neštěstí. Továrna.“

Vypadalo to impozantně. Taková pěkná exploze, když se podaří, je umělecké dílo. Sledoval jsem ji z bezpečné vzdálenosti ze svého hotelového pokoje.
Abych byl přesný, neodnesla to celá továrna. Jen její část, zaměřená na výrobu součástek do jaderných bomb. Zbytek, čili dvě administrativní budovy, přežil bez poškození.
A tehdy jsem udělal první chybu.

Vezmu si sako a půjdu do baru, napadlo mě. A tehdy jsem udělal druhou chybu.
Do baru si přece nebudu brát zbraň, řekl jsem si.

Měl jsem před sebou poslední noc. Zítra dopoledne místního času se z nedalekého letiště zvedne letadlo, mezi jehož cestujícími budu i já.
Takhle jsem si to maloval.

Právě jsem pomalu vychutnával druhého panáka whisky, když se u mě objevil číšník.
„Velice se omlouvám, pane Rosbergsone,“ řekl škrobeně, „nicméně v zadním baru máte návštěvu, jistí pánové by s vámi moc rádi mluvili.“
A tehdy jsem udělal třetí chybu.
„No, proč ne,“ zvedl jsem se a následoval číšníka.

Už ve chvíli, kdy jsem tam vešel, bylo jasné, že přijdou komplikace. A přišly.
„Dobrý večer, pane Bradville,“ řekl nejmenší z trojice mužů, kteří stáli proti mně. Očividně místní.
„To bude omyl, s někým si mě pletete,“ začal jsem svou tradiční frází, „já jsem přece...“
„Moment,“ řekl ten nejmenší, „Eriku, prosím,“ pobídl svého společníka po své levici.
„Jistě,“ uklonil se oslovený, vytáhl odněkud tablet a začal z něj číst, „pan Maxmillian Jerremy Bradville, jako své datum narození udává čtrnáctý říjen roku,“ a přesně ocitoval rok, který uvádím jako své datum narození, „používá jména,“ a následně vyjmenoval mých posledních osmnáct krycích jmen, „a nyní ještě Edgar Rosbergson, to je nové, to si hned doplním,“ ironicky se ke mně uklonil.
„Pane Bradville,“ oslovil mě opět ten nejmenší, „někteří lidé mají dojem, že máte něco společného s politováníhodnou událostí, která zasáhla naši továrnu na umělá hnojiva. Máte k tomu co říct?“
„Nemám,“ pronesl jsem pevně a uvažoval, co udělám, pokud dojde ke konfliktu.
„To není správná odpověď,“povzdechl si ten nejmenší a zavrtěl hlavou. Pak se zase podíval na mě: „Řekněme, že máte dvě možnosti. Ta první je, že půjdete s námi a přátelsky si popovídáme. Ta druhá je, že si přátelsky popovídáte s naší místní policií.“ Vzhledem k tomu, jakou pověst místní policie měla, to nebyla vábná možnost.
Ta první ovšem nebyla o nic vábnější.
„Kterou možnost si vyberete?“ chtěl ten mrňous vědět.
„Zklamu vás,“ pronesl jsem, „ale ani jednu.“
„To není moudré,“ zavrtěl ten mrňous opět hlavou a pokynul svému oblíbenému poskokovi: „Eriku.“
Erik měl náhle v ruce zbraň a udělal krok ke mně.
Mé reflexy zafungovaly. Dvěma dobře mířenými ranami jsem Erika nejprve zbavil zbraně a pak umístil jeho tělo na podlahu.
„A nyní se s vámi, pánové, rozloučím, potěšení bylo na mé straně,“ pronesl jsem a otočil jsem se.
Za mnou, teď už vlastně přede mnou, jich stálo dalších pět.
A zbraně měli všichni.
„Krucinál,“ zavyl jsem.