Výměna občanky

Krátká příhoda o tom, co se může stát, když jdete podat žádost na úřad. Nevhodné pro suchary, osoby neznalé kontextu a slávisty.

Jako téměř každé dítě mého věku a  vzrůstu jsem v roce, na jehož konci jsem se překvapivě dožil svých patnáctých narozenin, obdržel svůj první oficiální občanský průkaz. Byla to taková brožurka s červenými deskami, zepředu vyzdobená tehdejším státním znakem.
Tenkrát to byla přenáramná sláva a povedená taškařice. Do hlavního sálu „Spoláku,“ jak se u nás říkalo Společenskému domu, což byl kulturák spojený s hospodou, jsme byli nahnáni jak my, kteří jsme ještě dojížděli poslední rok na základních školách, tak i ti, kteří už jeli první rok škol středních. Dostal jsem tedy svou první občanku téměř třičtvrtě roku před svými reálnými patnáctinami.
Na pódiu seděly usazeny soudružky z emenvé a spolu s nimi i soudruzi příslušníci Vébé. Tak se tenkrát říkalo policistům. Všude jinde měli policii, jen my jsme žili s tím, že máme bezpečnost.
Po úvodních proslovech a projevech, při nichž jedno oko nezůstalo suché, jsme tak po jednotlivých skupinách z jednotlivých škol kráčeli na pódium, kdy vždy úřednice nakoukla do seznamu, podala příslušnou občanku soudruhovi z Vébé, ten se do ní – jako do té občanky – důležitě podíval, pokusil se vyslovit příjmení budoucího držitele (moje vyslovil správně až na třetí pokus) a poté každému z nás obřadně potřásl pravicí, načež jsme se, již občanskými průkazy vybaveni, mohli vrátit na svá místa. Tak takové to tedy bylo.
Roky plynuly. U této první občanky mi byla její platnost posléze o dalších 6 let prodloužena, načež jsem dostával zalaminované občanské průkazy. První byl růžovomodrý, následovalo několik zelených.
Poslední z té řady zelených občanek jsem předloni na jaře vyměnil díky Úřadu Městské části Praha 6 za moderní průkaz s čipem a myslel jsem si, že mám po starostech.
Leč jak říká klasik, čili já, člověk míní a okolnosti (se) mění. Dlouhé měsíce jsem si žil v bláhovém domnění, že dnes už nic nezmění ten můj skvělý svět.
K zádrhelu došlo v den, kdy jsme v souvislosti s událostí, která se odehraje první letošní červencový den a o které už předem vytipovaní jedinci, jejichž účast je povinná a kontroluje se, vědí, přišli do budovy Úřadu zcela jiné městské části, a to Prahy 1.
Vyplnili jsme dotazník (zde je potřeba zmínit, že vynálezcem dotazníku byl otec dr. Evila ze série o Austinu Powersovi), ten pak spolu s občanskými průkazy a rodnými listy (svými) odevzdali příslušné úřednici. Potud vše v pořádku.
O chvíli později si nás úřednice povolala do své kanceláře a tvářila se velmi zděšeně. Oznámila nám, že naši žádost nemůže zpracovat a že za to můžu – já prominu – já.
„Vy totiž máte,“ upřela do mě svůj pohled, „v občanském průkazu a v Evidenci obyvatel uvedený jako místo narození Holešov. Ale v rodném listě máte uvedené Přílepy,“ dodala a vypadala, jako že se chystá rozplakat.
„To je v pořádku,“ pronesl jsem velkoryse. „Přílepy už více než sto let patří pod Holešov a rodný list mi vydával holešovský městský úřad.“
„To ano,“ souhlasila úřednice. „A je to tady na tom razítku vidět. Ale Přílepy mají vlastní PSČ a proto se to bere zvlášť a takhle mi to systém nevezme.“
A v tu chvíli jsem položil otázku, kterou si, přátelé, zapište, abyste věděli, jak s úřednicemi nikdy nejednat. Ta otázka zněla: „A nešlo by to nějak ošvindlovat?“
Ač se to zdá zhola nemožné, úřednice ještě víc zbledla a kdyby byl v kanceláři s námi nějaký cimrmanolog, řekl by, že daná úřednice vytvořila živý obraz „Kazi poprvé vidí Bivoje“ nebo také „Kleopatra se chystá polknout jed.“ To trvalo několik desítek sekund; pak teprve se jí vrátila barva do obličeje a odpověděla mi, že ošvindlovat by to opravdu nešlo, že musím navštívit Městský úřad v místě svého trvalého bydliště a tam požádat o změnu v Evidenci obyvatel a o vydání nové občanky.
 Přepadla mě skepse a mírné zoufalství. Povzdechl jsem si a složil hlavu v dlaních, abych krátce zavzlykal. Připadalo mi, že se mi hroutí svět a že událost, pečlivě krok po kroku plánovanou, nemáme jak stihnout. Úřednice nabyla opět duševní rovnováhy a chlácholila mě, že máme ještě víc než měsíc času.
Následující den hned ráno jsem zavolal Městský úřad v místě mého oficiálního trvalého pobytu, konkrétně úřednici, zodpovědnou za příslušnou problematiku.
Úřednice mě mile vyslechla a sdělila mi, že bude dobré, když se s rodným listem dostavím a vše sfoukneme během několika minut a parády bude habakuk.
Inu, vyrazil jsem, do patřičného města dojel, s úřednicí mile porozprávěl a vrátil se s tím, že nejpozději do 30 dní bude vše zařízeno.
A nakonec se to stihlo rychleji. Už po dvou týdnech jsem si – opět v budově Úřadu městské části Praha 6 – vyzvedl zbrusu nový občanský průkaz se správně uvedeným místem narození.
Jen mě tak napadá: Je vůbec všechno to, co jsem během těch let s občankami se špatně uvedeným místem narození, směroplatné?