Podivno V

Bujná vegetace kolem našeho auta doslova hořela. Přišlo mi to líto, protože jsem si představil, kolik učebnic biologie se bude muset nechat přepsat.

Pokud totiž dosud platilo, že existují rostlinné i živočišné druhy, které se vyskytují pouze v těchto místech, pak jsme právě, s vydatným přispěním našich pronásledovatelů, přispěli k tomu, že se tyto rostlinné a živočišné druhy už nevyskytují vůbec nikde.
„Jak je to ještě daleko?“ odvážil jsem se zeptat v jedné chvíli, kdy kolem nás nic nevybuchovalo.
„Asi tak šestnáct kilo,“ ozval se zepředu Anton, po chvíli dodal „met,“ a ještě po delší chvíli dodal „rů.“
„Jedeme aspoň trochu souběžně se silnicí?“ zajímal jsem se.
„Asi jo,“ zvolal Anton a vzápětí to vybuchlo kousek před námi a Anton musel provést další kaskadérský manévr.
„Zkus se vrátit na silnici,“ vykřikla znovu Katja.
Anton zamanévroval volantem a vrhl se opět do bujné vegetace ve směru, kde jsme tušili původní silnici.
Vrtulníky se odmlčely.

„Asi je to už přestalo bavit,“ nahodil po chvíli ten, který seděl vedle Antona.
„To by bylo dobré znamení,“ navázala Katja.
Nebylo.
Sotva se Anton vrátil na silnici a zařadil do správného směru, objevilo se proti nám něco, co jsme nečekali.
Stíhací bombardér. A nebezpečně se zajímal o nás.

„A to jsem měl za to, že jsem naštval jednoho člověka,“ ucedil jsem. „Teď to vypadá, že proti mně jde celá zdejší armáda.“
„To brzy zjistíš,“ zavrčela Katja.
Bombardér nás ve své výšce několikrát obletěl a pak nám poslal výbušný pozdrav.
Všechno okolo mě se propadlo do ticha a do tmy.

Současnost
Otázka komunikace s tvorem, který spokojeně vegetil v Drsově obřím akváriu, zatím zůstávala nezodpovězená. Nicméně nenudili jsme se ani tak.
„Teroristi,“ zavrčel pan Burgermayer jednoho dopoledne.
„Jací teroristi?“ zeptal jsem se.
„Odněkud z východu, kdo se v tom má vyznat,“ reagoval pan Burgermayer podrážděně. „Unesli letadlo a teď vyhrožují, že jestli naše vláda do poledne nezastaví podporu Ukrajině a Izraeli, tak nechají to letadlo spadnout na dětskou nemocnici.“
„Ruská škola, to se musí nechat,“ ozval se Bernard.
„Drs už se o něco snaží,“ naznačil pan Burgermayer.

V Drsově světě musí člověk počítat s tím, že zákony hmoty a prostoru prostě občas nefungují. Teď seděl Drs před stěnou, kterou pokrývaly desítky monitorů, a stolem, na kterém ležela spousta klávesnic a myší. Jednou rukou přehmatával mezi jednou z klávesnic a jednou z myší, druhou rukou přehmatával mezi jinou kombinací.
„A teď,“ pronesl nakonec, „musím tohle,“ kývl hlavou k jedné obrazovce, na které se nacházel text, který nikomu kromě něj nedával smysl, „dostat sem,“ a kývl hlavou k jiné obrazovce.
Netvářil jsem se, že rozumím.
„Nejlépe to udělám takhle,“ bez váhání sáhl po úplně jiné klávesnici a jeho prsty se po ní roztančily.
„Kolik je hodin?“ zeptal se Drs.
„Jedenáct padesát dva,“ ozval se někdo z nás.
„A je to,“ udeřil Drs do klávesy Enter. „Od této chvíle ovládám to letadlo já a navedu ho na bezpečné přistání na nějaké menší sportovní letiště,“ a hned začal zase zadávat příkazy, kterým jako jediný aspoň trochu rozuměl.
„Nemůžou použít autopilota?“ zeptal jsem se nesměle.
„Můžou,“ pronesl klidně Drs, „jen jim to nebude nic platné, jejich autopilot je mimo provoz.“