Podivno IV

Ačkoli jsme se to snažili nedávat najevo, do Drsova křídla statku jsme div neběželi. Nejen proto, že jsme chtěli vidět, na co přišel.

Druhým důvodem bylo to, že Drs málokdy někoho k sobě pustí. Co si vzpomínám, za tu dobu, po kterou ho znám, se to dosud nestalo ani jednou.
Drs odemkl vrata, vedoucí k němu, vešel před námi dovnitř, tam otevřel ještě jedny dveře a já jsem ucedil jen něco jako: „A krucinál.“
Před námi stálo něco jako obří akvárium, ovšem nenaplněné vodou, nýbrž tou hmotou, kterou Drs analyzoval a vytvořil. V tom všem se pohyboval tvor, kterého jsme přinesli z mlhy.
Vypadal vcelku spokojeně.
„Nevydává žádné zvuky,“ řekl po chvíli Drs, „proto pořád nevím, jak s ním komunikovat.“
Nestává se to často, aby mě Karja Holsgren chytila za paži. Tentokát to udělala.
Všichni, a bylo nás tam osm, jsme toho tvora pozorovali. Vypadalo to, že ho vůbec nezajímáme.
„Co znamenají ty bílé skvrny?“ zeptal se jeden z našich nejmladších. Jmenuje se Patrik.
Když jsme se podívali pozorně, opět jsme vyjekli překvapením. V oblasti, která by se dala označovat za hruď, se na tvorově těle objevily čtyři bílé skvrny. Po chvíli zmizely.
Pak se objevily dvě bílé skvrny. A taky zmizely.
Pak tři.
Pak zase dvě.
Pak zase čtyři.
Pak jedna.
Pak zase tři.
Pak zase jedna.
Pak zase dvě.
„Zvláštní,“ zamumlal si pro sebe Drs, „pokud to nesouvisí se srdeční činností, samozřejmě ta předpokladu, že má něco jako srdce, pak,“ zavrtěl hlavou a nedořekl.

Před čtyřmi lety
Asiaty se nevyplatí pdceňovat. To mi došlo ve chvíli, kdy mě trojice mých společníků vedla na malé nádvoří, na kterém stálo několik aut. Katja neomylně zamířila k tomu, které působilo nejdůstojněji.
„To je pancéřovaná limuzína toho jejich šéfa,“ prohodil další z naší malé skupiny. Chvíli si hrál s ovladačem, nakonec se mu podařilo auto odemknout.
„Tak co kdybychom,“ nedořekl.
Někde za námi se ozval rachot, velmi nepříjemně připomínající střelbu ze samopalu.
Taky to střelba ze samopalu byla.
Náboje dopadly těsně za nás a pak létaly okolo našich k zemi se sklánějících těl.
Nikdy bych neřekl, že plácnutí sebou na zem může trvat až tak dlouho.
Sám jsem nebyl ozbrojen, tak jsem jen ležel. Katja mě částečně chránila svým tělem.
Zbylí dva z naší skupiny se dokázali otočit a zkusmo opětovat palbu.
Když samopal, kterým po nás stříleli, na chvíli utichl, v polokleče jsme se dohrabali k autu a nalezli dovnitř.
„Honem, jeď,“ houkla Katja na toho, který se nasunul za volant.
„No vždyť jo,“ zabručel a jal se zkoumat startér.
Nikdy bych neřekl, jak takový výzkum urychlí další blížící se střelba.
A věděli jste, že pancéřovaným autem jde projet i skrz cihlovou zeď?

„Teď k letišti,“ křikla Katja.
„Moment,“ zaprotestoval jsem. „Nejdříve do hotelu, mám v něm svoje věci.“
„Nemáš,“ opáčila Katja. „Máš je na letišti v tryskáči, který tam na nás čeká.“
No ty jo.
„Dobrá zpráva,“ ozvalo se od volantu, „těm střelcům jsme ujeli.“
„Tak snad to zvládneme,“ pronesl jsem.
Byl to zbytečný optimismus.

„Nerad zase prudím,“ ozval se po několika minutách náš řidič, „ale máme společnost.“
„Jakou zase?“ podivila se Katja.
„Koukněte nahoru.“

Na nebi se vznášely tři vrtulníky a dávaly velmi jednoznačně najevo, že středem jejich zájmu jsme my. Přesněji řečeno pancéřovaná limuzína, ve které sedíme.
„Tys je musel vážně hodně nasrat,“ zabručela Katja.
Chtěl jsem něco říct, avšak v tu samou chvíli se ozval ostrý hvizd a několik málo desítek metrů před námi se v silnici, po které jsme jeli, objevil epesní kráter.
Náš řidič zaječel něco nepublikovatelného, zatočil volantem a sjel ze silnice do místní vegetace.
Povídá se, že většina zdejších rostlin se vyskytuje pouze zde.
Až do této chvíli se zde opravdu vyskytovala.
Naše jízda a doprovodné ostřelování z vrtulníků udělalo v tomto směru určitou revoluci.

„Teď by se měl na obzoru objevit náš vrtulník a ty tři sejmout,“ provokoval jsem.
„Si myslíš, že nějaký máme?“ zavolal ten, který seděl vedle řidiče.
„Antone,“ zavolala Katja směrem k řidiči, „zkus se vrátit na silnici, vypadá to, že už po nás nestří-“
No, tak ne. Pořád stříleli.
Už to začínalo být poněkud ohrané.