O Valašském Blaníku

Nedaleko Vsetína se k nebi tyčí kopec Čup. Přespolním to nic neřekne, na Valašsku každý ví, že uvnitř tohoto kopce čekají hordy rytířů, aby mohly vyjet Valašsku na pomoc. Podobně jako tomu je v Blaníku.

Pověst, kterou jako správný Valašský Bard znám, tvrdí, že družině rytířů v Čupu ukrytých se říká Čoj-Magoj, podle kmenů Čog a Magog, ze kterých původně pocházeli. Podle četných svědectví je možné rytíře u Čupu dokonce potkat.
To se stalo kovářovi Pilečkovi. Šel jednou nikdo už neví odkud, ale nejspíš někam ke Klášteřiskům, když procházel pod Čupem. Najednou vidí, že na cestě stojí rytíř. Pilečka jako kovář nebyl žádný strašpytel, ale nyní se přece jen trochu ulekl.
Rytíř jej gestem ruky zastavil a pravil k němu takto:
„Dobrý člověče, potřebujeme v hoře tvou pomoc. Přijď sem zítra ráno se svým kovářským nářadím. Uděláš-li, co po tobě budu žádat, odměna tě nemine.“
Pilečka slíbil, že druhý den určitě přijde. Cestou se mu to rozleželo v hlavě, moc se mu do akce s rytířem v Čupu nechtělo, ale zase měl strach, jak by ho rytíř potrestal, kdyby mu nebyl býval vyhověl.
Proto další den ráno hned po rozbřesku sebral svoje nářadí a zamířil k hoře. Rytíř už na něj čekal, zavázal kovářovi jeho oči šátkem a vedl ho za ruku do hory.
Když šátek kovářovi rytíř z očí sundal, zjistil Pilečka, že se nachází ve velkém sále, kde okolo stolu v sedě spí mnoho rytířů. Jeden z nich zvedl hlavu a zeptal se:
„Hejtmane, už je čas?“
Rytíř, který Pilečku do hory přivedl, byl totiž hejtmanem celé družiny. Zavrtěl teď hlavou a odpověděl:
„Ještě ne, jen jsem přivedl kováře, aby nám překoval koně.“
Rytíř, který se prve tázal, znovu složil hlavu a usnul.
Hejtman vedl kováře do další místnosti, kde stáli koně. Jejich řada se zdála nekonečná. Hejtman vysvětlil Pilečkovi, že je potřeba koně překovat a Pilečka se pustil do díla. Každému koni sundal původní podkovy, vyčistil kopyta a nasadil nové podkovy. Zabral se do své práce natolik, že přestal vnímat čas.
Když dokončil práci u posledního koně, přišel rytířský hejtman, uznale na kovářovu práci pohleděl a řekl:
„Teď je čas na tvou odměnu, kováři. Můžeš si odnést všechny odkrojky od kopyt, která jsi čistil.“
Pilečku to zamrzelo, čekal nějakou významnější odměnu, ale nechtěl být nevděčný, odkrojky posbíral a nacpal si je do kapes. Pak sebral i svoje nářadí, hejtman mu zase zavázal oči a odvázal mu je až venku před horou, kde se původně setkali. Tam se s kovářem rozloučil a zmizel.
Pilečka v rozmrzení z odměny, které se mu dostalo, obrátil kapsy a odkrojky vysypal do trávy. Pak se vydal domů za svou ženou a dětmi. Přivítali ho s pláčem, protože ho už málem oplakávali. Až od nich se dověděl, že prací v hoře strávil celý lidský rok.
Proto ho zamrzelo, že ho na odměně rytířský hejtman tak ošidil. Sáhl do kapes, kde měl prve odkrojky z kopyt a hle, našel v každé několik zlaťáků z odkrojků, které se mu nepodařilo vysypat. Podivil se velice a okamžitě běžel zpátky k hoře, ale už tam vysypané odkrojky nenašel.
A tak rytíři v Čupu spí svůj dlouhý spánek. Jednou za rok se zeptají, jestli už je čas, a dozví se, že ještě ne. Až bude Valašsku nejhůře, probudí se, vyjedou z Čupu a celou valašskou krajinu osvobodí.
Tolik pověst o Valašském Blaníku.