Volný pád

Je v životě lidském několik událostí, kterými si musí člověk projít, aby dokázal porozumět životu. A jednou z nich je možnost ověřit si, že některé fyzikální teorie fungují.

Je o mně téměř všeobecně známo, že mimo jiných svých kladně přijímaných vlastností jsem i proslulý ctitel díla Jestřába Jaroslava Foglara. Zásady, které ve svých knihách vštěpoval mladým chlapcům, nosím ve svém srdci i mysli a dělám vše pro to, abych je pokud možno ani v nejmenším neporušil. Dokonce jsem byl několikrát při besedách s občany dotazován, zda jsem Jaroslava Foglara znal osobně (ne) a zda jsem náhodou nebyl předobrazem pro jeho populárního hrdinu Mirka Dušína (kdo ví?).
V jistých kruzích dochází dokonce k jevu, kdy jsem – podobně jako byl Miroslav Žbirka (jistě s dost velkou nadsázkou) označován za pátého člena The Beatles – označován (bez sebemenšího náznaku nadsázky) za šestého člena Rychlých šípů. To pokládám za poněkud přehnané hodnocení, byť nepopírám, že je pro mě zavazující.
Z toho, co jsem zatím vypsal, je každému jasné, že kromě toho, že rád páchám dobré skutky, bych se například ani za příslib doživotního předplatného časopisu Vlasta nedopustil jednání, které by bylo lze označit za nečestné a nesportovní; nebo také, že bych snad raději souložil s osmnáctiletou roztleskávačkou (s čímž mám stejně jakožto čerstvě ženatý husitský gentleman utrum) než bych vyslovil sprosté slovo.
A po tomto trochu zdlouhavém, nicméně, jak sami jistě rádi uznáte, velice zajímavém úvodu se dostávám k tomu hlavnímu, přímo ke kořeni dnešního článku. K volnému pádu.
Ohledně volného pádu existuje několik teorií (sám jsem si jednu z nich vymyslel), leč dobrovolníků, kteří by chtěli posloužit jako demonstrátoři při ověřování těchto teorií v praxi, je zanedbatelně málo. A teď už samotný příběh jako takový.
Jednoho krásného letního dne jsem se vydal, s dobrou náladou a veselou písní na rtech, k třešňovému stromu, bych otrhal ovoce na něm visící. Za tímto účelem vytáhl jsem ze stodoly štafle a nic zlého netuše je postavil, ověřil, že stojí pevně, a jal se po nich stoupat vzhůru.
Stojím si takhle na štaflích, trhám třešně, slunce svítí, je nádherný den a je letní den a nikde žádné stíny, jen tam za řekou, za tou pasekou chrápe tulák líný. Ale zpět od Osvobozeného divadla k příběhu.
Jak tak trhám, nádoba, kterou jsem si za tímto účelem přinesl, se utěšeně plní. Mou duši vyplňuje mír a letní pohoda, do které mi náhle vhodí vidle přímo samotné štafle.
Kdo nezažil, neuvěří. Kdo zažil, nezapomene.
Štafle se začínají naklánět na pravou stranu; přesněji řečeno na tu stranu, na které stojím svojí pravou nohou. V první chvíli se je snažím vybalancovat a přenést váhu na svou levou nohu. To kupodivu nepomáhá. Druhá možnost, kterou zkouším, je opřít se o své svědomí. A i když o svém svědomí mohu rovněž vyprávět dlouze a přitom zajímavě, i toto je mi málo platné. Štafle se pomalu a jistě sunou k zemi a moje tělo se oddává volnému pádu.
A v tu chvíli přišlo to, že jsem porušil jednu ze svých zásad a vyslovil sprosté slovo.

Dokonce i s předložkou.

Ležím si tak v trávě, zaklíněný do upadlých štaflí a ten nádherný letní den najednou dostává povážlivou šmouhu.
„Žijete?“ volá na mě přes plot sousedka (jde o tu sousedku, u jejíhož domu pobíhá roztomilý staford).
„Vypadá to, že asi ano,“ odpovídám poněkud bolestivým hlasem.
Nikoho nemůže udivit, že po zbytek dovolené jsem využíval jiné štafle a jiné žebříky. O tom když tak až někdy jindy.