Vodníkovy boty

Na rovinu si můžeme hned na začátku říct, že vodníci jsou potvory. Ve své většině tedy určitě. Ovšem je dobré dodat, že se mezi nimi může vyskytnout takový, který potvora není a udělá občas i něco dobrého.

V místech, kde se do řeky Juhyně vlévá potok Komárník, stávala – a je to už tak dávno, že si to ani prabáby našich prabáb nepamatují – kdysi vrba, pod níž se usídlil vodník. Nebyl moc společenský a většinou se lidem vyhýbal. Proto se ho skoro nikdo nebál, zároveň ale nikdo nevyhledával jeho společnost.
Nikdo neví, kdy a kde se to naučil, ale byl zdatným obuvníkem. V jednom kuse vyráběl boty. Jen pro ně neměl žádný odbyt. Až do toho večera, kdy se od frajárky z Osíčka vracel místní ogar Jožin. Šel statečně, ale musel jít zároveň i opatrně, protože cesta byla nic moc, veřejné osvětlení veškeré žádné, takže musel dávat pozor, kam našlapuje, aby nepřišel o boty i o nohy.
Když došel k vrbě, o které jsem se zmínil výše, zjistil, že tam sedí nějaký podivný tvor a něco kutí. To bylo Jožinovi podezřelé, zpomalil proto a šel ještě opatrněji.
„Dobrý večer,“ pozdravil a lekl se, protože v neznámém poznal vodníka.
„Dobrý večer, Jožine,“ odpověděl vodník. „Jdeš od frajárky?“
„Jdu,“ pronesl Jožin, „ale řeknu vám, je to cesta na zabití. Už kolikrát jsem tady zničil nedělní božíhodové boty, to ani nespočítám,“ a mávl rukou nešťastně.
„Baže,“ odpověděl vodník. „Ani se ti nedivím. Ještě hodně a hodně roků to bude trvat, než někoho napadne postavit tu pořádnou silnici na Valmez. Ale že jsi sympatický ogar, něco ti dám. Před chvílí jsem je dodělal a myslím si, že ti budou tak akorát,“ a podal překvapenému Jožinovi pár nádherných bot.
„Můžeš v nich chodit, kde a kudy a jak dlouho chceš, a přece je nestrháš,“ dodal. „Jsou z kůže plemenného kapra a podrážky jsou ze stoletých ropuch. Užívej jich ve zdraví,“ a s tím se s Jožinem rozloučil.
Jožin si darované boty nazul a zaradoval se, že mu padly jako ulité. A brzy zjistil, že měl vodník pravdu. Za stejnou dobu, za kterou jiní ogaři vyměnili boty desetkrát, se podrážky od vodníkových bot neošoupaly ani o milimetr. Jožin si nemusel kupovat boty, díky čemuž ušetřil hodně peněz, zvelebil rodný statek a protože byl opravdu šikovný, měl brzy na každém prstě deset bab. Zanedlouho běhala po dědině drobotina a bylo těžké najít děcko, které by nebylo Jožinovo.
Přešly roky, Jožin umřel, vodník zmizel a objevil se až za hodněkrát hodně let na řece Dřevnici, u které jednou potkal malého uličníka Tomáše. Tomáš byl jak z divokých vajec, ale vodníkovi začal naslouchat a nechal si vysvětlit spoustu detailů okolo výroby bot. Pak si postavil malou ševcovskou dílnu, pak větší, pak ještě větší a nakonec z něho byl nejslavnější švec široko daleko.
Vodník přestal vykonávat vodnické a ševcovské řemeslo a stal se převozníkem na Luhačovické přehradě. Převážel lidi a vyprávěl jim historky ze svého dlouhého života, protože vodníci žijí více než tisíc let.
Jednoho večera se na břehu objevil ogar, který byl vodníkovi povědomý. Jen si nemohl vzpomenout, kde ho už viděl. A došlo mu to hned, jak se podíval na ogarovy boty. Svoji práci pořád ještě poznal.
„Od koho máš ty boty?“ zeptal se. Ogar se zasmál a řekl: „Naši říkali, že je děda mého pradědy dostal kdysi od vodníka u Juhyně.“ A vodník se zasmál: „A nejmenoval se ten děda tvého pradědy náhodou Jožin?“ „Baže,“ řekl překvapeně ogar. „Šak aji já su Jožin, u nás se to jméno dědí a prvorozený ho dostává.“ Ještě chvíli si povídali a nakonec, když už byli u druhého břehu, vodník řekl: „Že jsi to ty a že jsem kdysi tvému prapředkovi pomohl, dohodneme se, že tě klidně převezu i mimo provozní dobu; třeba o půlnoci. Když přijdeš na břeh a zapískáš, uslyším to, ať budu, kde budu, a přijdu pro tebe, abych tě převezl.“ A s tím se rozloučili.
Mladý Jožin byl samozřejmě po svém prapředkovi ve všem zásadním, takže se otáčel za děvčaty, jak mohl. A když se od některé vracel později, nebo utíkal před rozzuřeným otcem některé jiné, rád vodníkovu pomoc využil. Pak se jednou už pozdě vracel od své úplně nové známosti. Přišel k přehradě a připravil si prsty, že na ně zapíská. Jak si k nim přičichl, mávl rukou: „Nedá se nic dělat, tak tu přehradu pro jednou přeplavu.“ Přeplaval a ještě mnohokrát si s vodníkem přátelsky poklábosil.