Udržení dynastie

Byl jeden král s královnou a ti měli dvanáct dcer. S postupujícím věkem si král čím dál víc zoufal, protože byl hrdý na svou dynastii a představa vymření po meči se mu ani trochu nepozdávala.  

Když tedy královna otěhotněla potřinácté, předvolal si ji k sobě a vlídně k ní promluvil: „Královno, zařiď si to, jak chceš, tentokrát musíme mít syna, jinak tě vyženu a ožením se třeba s chalupnicí Žužlinou. Ta má, pokud vím, jednoho syna za druhým. To je vše, můžeš odejít do svých komnat.“
Královna se ulekla. Jakožto manželka krále neměla žádné povinnosti, nepočítaje v to povinnosti manželské, a teď aby šla někde po chudobě? A co bude s jejími dcerami? Jaká jim může být Žužlina matkou? Byla to žena nedobrá, pověsti mizerné, na pranýři víc než doma, své syny nechávala růst jako dříví v lese a u většiny z nich ani nevěděla, kdo je jejich otcem.
Královna přemítala, přemýšlela, hloubala, jak z této šlamastyky ven. Nakonec si povolala dvorní porodní bábu a zeptala se jí: „Poslouchej, znáš chalupnici Žužlinu?“
„Abych neznala,“ zhrozila se porodní bába, „je to moje vlastní neteř a ať mě pámbu netrestá, stydím se za ni, kudy chodím. Navíc už zase čeká dalšího kluka a zase pro změnu neví s kým. Fujtajxl.“
„A jak víš, že to bude kluk, co?“ zeptala se královna.
„To je praxí,“ mávla rukou bába, „stejně tak vím, že tu budeme mít třináctou princeznu. No ale taky vím, jak to máte s panem králem a nenechala bych to nevinné stvoření růst pro šibenici, to po mně nechtějte, královno, jako rostou ti Žužlinini kluci. Přitom kdyby je vychovával někdo moudrý, jako třeba Vaše Veličenstvo…“
„Přesně o tohle mi jde,“ skočila jí královna do řeči, „myslíš, že by mi Žužlina toho svého budoucího synka věnovala? Jako odměnu by třeba dostala šlechtický titul, nic moc, ale nějaký menší, a už by jí nikdy nehrozil pranýř, protože za co se obyčejná ženská dostane na pranýř, to se u šlechtičen bere jako roztomilá výstřednost.“
„Šmarjápanno, svatej Jene z Nepomuku,“ roztřásla se bába, „vážně po mně Vaše Veličenstvo chce, abych od Žužliny koupila novorozeně? To by se moje bohabojná křesťanská duše musela smažit navěky v nejhlubším pekle, ráčej prominout.“
„Ty si s tím poradíš,“ chlácholila ji královna, „přijdeš za ní, hezky na ni promluvíš, vždyť jste rodina, a hlavně musíš zařídit, aby se ten její synek narodil dříve než moje dítě. Jasný?“
„No ale co porod?“ mrmlala bába dál, „přece dvorní etiketa nařizuje, aby u příchodu nového královského potomka byl přítomen celý dvůr, jak to udělám asi?“
„Ušiješ si zástěru s hlubokou kapsou,“ usmála se na ni královna, „do té kapsy dáš toho Žužlinina prcka, přijdeš sem a pak to zahraješ, že mám dvojčata. Nebo snad na takhle snadný úkol nestačíš? Připadáš si už stará? Co kdyby sis odpočinula, třeba v takové hladomorně?“
„Dejte pokoj,“ otřásla se bába, „vždyť hladomornu jste ze samý outlocitnostě nechala přestavět na muzeum a ani do toho moc nechodíte.“
„Tak si dej pozor, abych ji zase nenechala obnovit,“ usmála se královna a pokynutím ruky bábu propustila.
Dál to šlo kupodivu hladce. Žužlina souhlasila, a tak, když ve správný den a správnou hodinu porodila dalšího kluka, s lehkým srdcem ho předala porodní bábě.
„Jméno mu dávat nebudu,“ pronesla velkoryse, „ať si ho pojmenuje královna,“ a porodní bába šupajdila na hrad, kde se chystalo narození třináctého královského potomka.
Doběhla právě včas, významně mrkla na královnu a pustila se do díla. A za chvilku si poprvé zakřičelo třinácté královské robátko. Pak sehrála komediální výstup s druhým porodem a většina dvořanů jí zatleskala. Našli se takoví, kteří volali „Podvod, bába ven!,“ ale když jim bylo vysvětleno, co by v jejich případech obnášela konzultace s královským katem, rádi uznali, že vše bylo v pořádku.
„Tak a máme to,“ mrkla bába na unavenou rodičku, „tady máme kluka a tady…, no kruci stehno, kurnikšopa holubník do toho, ať mě pámbu netresce, oni jsou to kluci oba!“
Král kupodivu zprávu o dvojčatech přijal v klidu, dokonce i odůvodnění toho, jak se druhý kluk dostal do královské porodnice. Jen královna nemohla rozpoznat, které miminko je které. Oba vypadali úplně stejně.
„Necháme si je a budeme je oba vychovávat jako naše prince,“ rozhodl král, „stejně za to můžu já tou svou touhou po synovi. A až vyrostou, poznáme, který je podobný víc na mě, který víc na tebe a který na chalupnici, tedy vlastně baronku Žužlinu.“ A u toho zůstalo.
Jenže v každé zemi se každá věc rychle rozkecá, a tak se k v království brzy vědělo, jak to s oběma princi je. Poddaní reptali, že chtějí vědět, který je pravý královský syn a který podvržený bastard. Oba princové rostli jako z vody a vypadali jako dvojčata. Když na to královna krále upozornila, začalo mu divně škubat v očním koutku a prohlásil, že Žužlinu nikdy nenavštívil, ani neví, kde stojí její domek, ve kterém navíc ta podivná mrzká ženština měla vždycky neuvěřitelný bordel.
Princům táhlo na osmnáctý rok, když krále a královnu nenapadlo nic lepšího, než pozvat baronku Žužlinu. Přivedli ji k oběma mladistvým princům, ti okamžitě schovali pod polštáře svou sbírku portrétů princezen a jiných mladých žen, které byly tak chudobné, že neměly co na sebe, a postavili se do pozoru.
„Tak se, Žužlino, vlastně paní baronko, pořádně podívej, který z těchto dvou princů by mohl být tvým synem,“ řekl král a Žužlina si oba prince zálibně prohlížela.
„Jestli se tentononc nepletu,“ řekla po chvíli, „tenkrát se u mě stavil potulný trubadúr Kamaška. Byl celý prokřehlý od deště a zpíval mi písničku o tom, jak viděl běžet soumrakem divoké osly. I to víte, to na mě zapůsobilo tak, že jsem…“
„Dost,“ vykřikl král a ukázal na rudnoucí prince, „to přeskoč a odhadni, který z nich je tvůj.“
„Hm,“ zamyslela se Žužlia, „když on Kamaška je takový pomenší, oplácaný, s řídnoucím knírem, ale ty jeho oči, ty oči zalité rumem… Tohle je můj chlapec,“ vrhla se k jednomu princi a začala ho tisknout ke svému už dávno nevalnému hrudníku, „chlapečku můj, pojď k mamince!“
Princ nevěděl rozpaky, co dělat, zato král se rozzuřil: „Pěkně jsi to nalíčila,“ odtrhl Žužlinu od chlapce, „nikdy se o svoje syny nestaráš a najednou chlapečku můj, to víš, že jo, našeho vlastního synka sis chtěla přivlastnit! Hybaj a marš ven,“ načež baronka Žužlina pronesla něco o tom, že tam tedy nemusí být a odešla.
A jak to dopadlo? Oba princové se oženili, jeden převzal království, druhý se přiženil do toho vedlejšího. Oba vládli moudře a spravedlivě. Královna je oba jezdila pravidelně navštěvovat a radovala se nad vnoučaty. Král byl rád, že uchoval dynastii.
Čí ale ta dynastie nakonec byla, to ani kronikáři nevědí. Dokonce ani historici nejsou v tomto ohledu zajedno a to už je co říct!