Třináctá (závěrečná)

Napětí v autě se dalo doslova krájet. Jenom ta holka byla pořád podezřele klidná. Robert Cihlář bubnoval špičkami prstů do volantu, do palubní desky, do všeho. Nic nepomáhalo.

Radka Nožičková se na vedlejším sedadle nenápadně zbavila bezpečnostního pásu a protahovala se. V omezeném prostoru to moc nešlo, jí to zatím stačilo.
Pak jeden jiný policista zaklepal na okénko u ní. Stáhla je a podívala se na policistu s úsměvem:
„Můžu pro vás něco udělat?“
„Vystupte si, slečno, prosím,“ řekl policista a ustoupil bokem. Radka vrhla úsměv na Roberta a se slovy „prostě musím“ otevřela dveře a vyskočila ven.
„Jejda,“ vyjekla, když zjistila, že stojí na krajnici, která není z nejpevnějších. Pak se ohlédla na policistu.
„Máte u sebe nějaký doklad totožnosti?“ zeptal se jí.
„Nemám,“ zavrtěla hlavou a pak jí cukla za sebe. „Pan Cihlář mi říkal, že si nemám s sebou nic brát. Ani občanku, ani průkazku do knihovny, prostě nic, na čem je jméno. Chápete to?“ upřela na policistu svůj pohled a toho směs naivity a bezelstnosti v jejím hlase málem porazila.
„A víte aspoň, jak se jmenujete?“ zeptal se, když opět nabyl duševní rovnováhy.
„No jasně,“ usmála se. „Já jsem Radka Nožičková, bydlím v Chrudimi. Chcete i přesnou adresu? Jo a moje starší ségra Lenka taky dělá u policie, víte?“
Policista zamrkal, pak se zhluboka nadechl, pak zase vydechl, pak se ohlédl, na někoho zamával a směrem k tomu někomu přikývl hlavou.

Robertovi povolily nervy.
Cukl ovládáním dveří, ty se otevřely, a vystoupil.
Měl v úmyslu obejít auto a znovu se Radky Nožičkové zmocnit.
Udělal ale jen první krok. V tom dalším mu zabránilo aspoň pět poměrně statných chlapů, kteří najednou byli kolem něj.
A ten z nich, který mu byl suverénně nejméně sympatický, pronesl klíčovou větu:
„Pane Cihláři, jste omezený na svobodě.“

Cela číslo 47 ve vazební věznici není typ místa, na které by byl Robert Cihlář ze svého předchozího života zvyklý. Místnost čtyři krát dva metry, velmi stísněná, nevzbuzuje žádné pozitivní emoce.
Seděl na posteli a přemýšlel. Jasně, ta holka řekla, že jí řekl, aby si nebrala osobní doklady a mobil. To ale může kdykoli zpochybnit. Bude to slovo proti slovu a přece platí presumpce neviny a in dubio pro reo.
Do jeho skříně se beztak bez klíče, který je jen v jednom provedení, nedostanou. A i kdyby se dostali, věci, které v ní najdou, jsou tak dokonale neutrální, že nemají jak si je k těm holkám přiřadit.
Už věděl, jak se bude hájit.
Zaťal zdravou ruku v pěst. Jen tak lehce ho nedostanou!

Poručík Kopecký si postupně do své kanceláře odváděl jednotlivé páry rodičů pohřešovaných dívek. Na stole měl rozloženou hromadu věcí, které se našly v Robertově skříni poté, co ji bezpečně otevřel policejní zámečník.
Každému rodičovskému páru položil stejnou otázku: „Poznáváte mezi těmi věcmi něco, co patřilo vaší dceři?“
A s neuvěřitelně krutou pravidelností každý rodičovský pár věci, patřící své dceři, téměř bez váhání poznal.