Trable s příjmením

Víte, jaké to je, když jste nositeli příjmení, které není zrovna v českých zemích obvyklé? Víte to, že ano?

Vzpomněl jsem si na jeden film pro pamětníky, kde se jeden člověk ptá druhého, kde najde pana Dvořáka. A ten druhý odpovídá, že zná čtyři a neví, kterého konkrétně chce první najít.
Tak tomu chodí u příjmení obvyklých, na která narazíte v každém městě i v každé obci. Taková příjmení máte zautomatizovaná a hned víte, jak je správně napsat či vyslovit. Jejich nositelů jsou stovky a tisíce a jsou na to hrdí.
Pak jsou příjmení regionální. Jejich nositelů jsou jen stovky a vyskytují se v jednom nebo dvou okresech maximálně. I tak si to příjmení nacvičíte a zapamatujete.
A pak jsem tu já.
Pokud mohu věřit statistice z této adresy, pak se nositelé i nositelky mého příjmení počítají maximálně na desítky. V mužské variantě je nás 31, nejstarší se shodou okolností narodil v roce 1931 a nejmladší v roce 2016.
V ženské variantě je to výrazně lepší. Žen s ženskou variantou mého příjmení je 32, ta nejstarší se narodila v roce 1933 a nejmladší v roce 2015. Slušné rozpětí.
A jak u mužů, tak i u žen platí, že nejvíc (16 mužů a 15 žen) se vyskytujeme v Brně. V jiných městech a obcích maximálně v jednotkách jedinců. Navíc v Brně existuje autoškola, na jejíchž autech se moje příjmení skví obrovskými černými písmeny.
To byl jen takový úvod k tomu, co mám v plánu psát. To, že jsme malého počtu, nám nebrání v tom si užívat života se všemi jeho plusy. Navíc, aniž bych se chtěl chlubit, téměř všichni jsme – blíže či vzdáleněji – příbuzní, byť někdy to jde až přes několik kolen.
Co je ovšem pro lidi okolo nás balvan úrazu, je vyslovování našeho příjmení. Málokdo totiž napoprvé porozumí tomu, že se vyslovuje s „e“ uprostřed, čili nikoli s německým „aj“ jak v písničce Eins zwei drei Polizei.
Pro dost lidí je to podivná informace, neboť dvojhlásku „ei“ hledají automaticky v němčině. Ovšem zde je to chyba visutého mostu. Jak mi totiž kdysi dávno v dobách, kdy prabáby našich prabáb byly ještě dětmi, sdělil pan docent Ivan Chvatík z Ústavu pro jazyk český Akademie věd, moje příjmení je původu řeckého a je odvozeno od řeckého jména Ireneus.
I tak se najdou lidé neschopní mé příjmení přečíst a zapsat, takže už jsem se setkal s variantami Iray, Irwin, Iren, Irin, Iretín, Ireník a v extrémně ujeté podobě, kdy jsem nevěřil svým očím a chtěl zapisovatele vlastnoručně uškrtit, se objevila varianta Jirén (opravdu s dlouhým e). A přitom každému to hláskuji jako Ilona, Ruda, Eva, Ilona, Naďa. Triviální. A stejně hrozí, že se objeví někdo, kdo to zkazí.
Vrcholu zmatení se svým příjmením jsem zažil v jedné firmě v jednom okresním městě. Vrátnému jsem nahlásil, že jdu za paní Prokopovou a na jeho doplňující otázku jsem mu nahlásil svoje příjmení a ještě jsem mu je odslabikoval.
Vrátný koukal do nějakého důležitého dokumentu, pak se podíval na mě a svou otázkou to dokonale dorazil:
„Říkal jste Fišer?“