Těsně před Prahou

Stovky a stovky vlaků se dnes a denně hrnou po kolejích všemi myslitelnými směry. Od dýchavičných motoráčků, které jezdí jen proto, aby na dané trati něco jezdilo, po v rámci českých možností nejmodernější stroje.

Sedím na svém tři dny dopředu zarezervovaném místě, sem tam přejedu okem po ostatních cestujících, kterých není moc; jak taky jinak, je pracovní den a blíží se poledne. Čas od času se protáhnu, jiný čas od času se na chvíli zvednu a udělám několik kroků tam a několik kroků zpět.
Jinak se chovám jako legendární pan doktor. Kochám se. Přestože už nikdy nespočítám, kolikrát jsem viděl krajinu okolo trati, která vede od České Třebové přes Pardubice a Kolín až ku Praze. Přestože bych tady měl znát každý kámen.
Přesto je vidět, jak se tato trať nenápadně mění. Zastávky a stanice dostávají nový háv, mění se i kolejiště, přesto to, co ve mně vyvolává sentiment, který je v životě za všech okolností přítomen, zůstává.
Po zastavení v Kolíně zbývají na informační obrazovce už jen tři stanice. Praha Libeň, hlavní nádraží a Vršovice. Tam až nejedu.
A tak mineme kultovní místo všech milovníků žvýkaček Velim, za chvíli Pečky a chvíli po nich snad už konečně hotové nádraží v Poříčanech, které působí mohutně, jako by patřilo minimálně okresnímu městu. A než dvakrát mrknu, je za oknem Český Brod a hned po něm proslulé Úvaly. Kdo nikdy neslyšel legendární hlášku „ten je důležitý jak šraňky v Úvalech,“ má mírné mínus.
Za oknem se mihnou Klánovice a to už je každému jasné, že jsme na území samotné Prahy jako takové. Rychlík si to švihá svou rychlostí, když se mi do zorného úhlu dostane párek seniorů. Babička a dědeček, úplně jako z pohádky. Ale ne z té, kde lákají Jeníčka s Mařenkou do chaloupky plné pervitinu.
Babička dvakrát nebo třikrát zamrká, přetočí hlavou ze strany na stranu, a následně směrem k dědečkovi, který sedí vedle ní s pohledem upřeným někam za sklo okna, pronese:
„To je zvláštní, celou cestu nic a takhle najedou těsně před Prahou na mě přijde spaní.“
Přejdu mlčením to, že jsme právě minuli zastávku v Dolních Počernicích, čili v Praze už dávno jsme. Dědeček, který zjevně slyšel slova své družky, se otočí od okna, pohlédne na babičku a zvolna odpoví:
„No tak si zajdi, ještě nejsme ani v Libni, to stihneš.“
Na chvíli je mezi oběma seniory ticho, že by se dalo krájet. Babička upírá na dědečka nechápavý pohled, dědeček kouká na babičku pohledem, který říká, že jeho nositel netuší, co babička nechápe.
A krátce předtím, než vlakový systém oznámí, že se blížíme do Libně, babička vykřikne:
„Ježíšmarjá, dědku, já říkala spaní. Spaní! Jako že na mě jde dřímota. To mi řekni, cos to vlastně slyšel?“