Světlanka

Ať bylo na dětském hřišti dětí, kolik chtělo, Staník si vždycky hrál sám. Nevadilo mu to. Sypal písek na velké hromady, protože si vždycky představoval, že jednou bude horolezcem. Pak prolezl domeček, jak říkal velké prolézačce.

Nakonec sjel ze skluzavky, zamával babičce a zase běžel k hromadám písku. Doma měl knížky o horách a protože ještě neuměl číst, díval se hlavně na obrázky. Moc se mu líbily.
Nikdy mu nevadilo, že se straní ostatních dětí. Dělal to i ve školce. Paní učitelky se ho sice snažily zapojit do kolektivu, ale každá to po čase vzdala. Jen při vycházkách musel do dvojice. Většinou na něj vyšla ta protivná Vendula. Furt něco brebentila a Staník se nemohl soustředit na své snění o horách.
To odpoledne zase trávil s babičkou na dětském hřišti. Nikdy nechodili na návštěvy k babičce, ona vždycky přicházela k nim. Když se na to Staník zeptal rodičů, maminka ho odkázala na tatínka a tatínek to nějak zamluvil. Prý by se mu u babičky nelíbilo.
Zase si stavěl své hory z písku a zase si představoval, jak má veškeré vybavení a leze nahoru, když se za ním ozval dívčí hlas:
„Hezky to umíš. To je Gerlach, že?“
Staník sebou škubl a otočil se. Za ním stála holčička, kterou neznal. Usmívala se. A Staník najednou nevěděl, jak zareagovat. Protože na rozdíl od jiných dětí, od ní se separovat nechtěl.
„Jo,“ řekl Staník. „Chceš mi pomáhat?“
„Ráda,“ odpověděla a přisedla ke Staníkovi do pískoviště. „Byl jsi někdy na Gerlachu?“
„Ne,“ zavrtěl Staník hlavou, „ale doma mám knížku a tam jsou obrázky.“
„Aha,“ souhlasila holčička a svojí lopatkou nabrala další písek, aby byl pískový Gerlach ještě větší.
„Půjdeme do domečku?“ osmělil se po chvilce Staník.
„Kam?“ rozhlížela se udiveně holčička. Staník se otočil a natáhl ruku.
„Tam jak je ta prolézačka. Já jí říkám domeček, protože tak vypadá, víš?“
„Tak jo,“ souhlasila holčička, spontánně chytla Staníka za ruku a už spolu běželi k prolézačce. Prolezli ji opravdu dokonale, nakonec oba vyšplhali nahoru a svezli se po skluzavce. Staník zamával babičce a běžel zase k pískovišti. Nevšiml si, že jeho babička se při pohledu na holčičku trochu zamračila.
„Ty jsi tu s tou paní?“ zeptala se ho holčička, když znovu usedli k pískovému Gerlachu.
„To je moje babička,“ vysvětlil jí Staník. „Maminka s tatínkem mají hodně práce, takže sem se mnou chodí babička. Ty jsi tu sama?“
„Hm,“ pokrčila rameny. „Já mám jenom maminku, víš? Tatínka nemám. Maminka říkala, že umřel ještě dřív, než jsem se narodila.“
„Co to znamená?“ chtěl vědět Staník.
„No,“ udělala holčička a poškrábala se na nose, „já to nevím, ale chodíme na takové místo, říká se mu hřbitov, a tam je někde schovaný můj tatínek. Nosíme mu tam kytičky a říkáme to, co chceme říct, kdyby byl normálně s námi, rozumíš?“
„Moc ne,“ přiznal Staník, „můj tatínek i maminka vstávají hodně brzy, tatínek někam odjede, maminka mě dovede do školky, pak tam pro mě přijde babička, jde se mnou domů a když je hezky, tak na hřiště.“
„Jo,“ pokývala holčička hlavou, „a za babičkou někdy chodíš k ní domů?“
„Chtěl jsem, ale tatínek říkal, že by se mi tam nelíbilo. Že má babička doma hrozný nepořádek a prý to u ní hrozně smrdí. Tak tam nechodíme.“
„Půjdeme zase do domečku?“ zeptala se a upřela na něj oči, které se Staníkovi zavrtávaly až do nitra mozku, aniž by to sám dokázal pojmenovat.
Přikývl a za chvíli už zase zdolávali jeho oblíbenou prolézačku.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ chtěla vědět, když sjeli ze skluzavky a Staník jako vždy zamával babičce.
„Já jsem Staník,“ řekl. „Po tatínkovi. On je velký, tak je Standa. Až já budu velký, budu taky Standa.“
„Aha,“ usmála se, „já jsem Světlana.“
„To je jméno?“ divil se Staník.
„Mamince se to jméno moc líbí, víš?“ zdůraznila to poslední slovo.
Staník se pustil do dalšího zpracování písku a Světlana se rozhlédla. Na nejkratší možný okamžik se její oči střetly s očima Staníkovy babičky. Nebyla to ani sekunda, ale Světlana strnula a opatrně přenesla pohled ke Staníkovi.
Ten nic nezaregistroval a soustředil se na svoje hrabání písku.
Světlana ho pozorovala a pomalu se jí zmocňovala panika.
Staník k ní zvedl oči.
Podívala se mu do nich a zakryla si pusu, aby nevyjekla.
„Co se stalo? Je ti něco?“ divil se Staník.
Světlana vykřikla, sebrala rychle své hračky a pelášila z hřiště pryč. Staník za ní koukal hodně nechápavě. Pak se otočil k babičce a udělal tázavé gesto. Babička jen pokrčila rameny, ale kdyby se Staník podíval pořádně, viděl by, že pronásleduje Světlanu očima.

Světlana znala cestu domů nazpaměť. Maminka se ji nebála pouštět na hřiště samotnou. Teď utíkala jako gepard. Doběhla k silnici a několikrát stiskla tlačítko na sloupu se semaforem. Nervózně podupávala a jakmile se naproti objevil zelený panáček, vyrazila znovu tryskem. Pak doprava, doleva, mírně do kopce, znovu doprava, okolo své školky, která byla jiná než ta, do které chodil Staník, na další křižovatce se rozhlédnout, nic nejede, tak přeběhnout, znovu nahoru a už jen jednou ulicí. Na jejím konci se ohlédla.
Nikdo za ní nešel ani neběžel. To ji mírně uklidnilo.
Pomalu přešla okolo řeznictví a trafostanice, a už stála před správným vchodem. Dýchala zhluboka a její srdíčko se vrátilo k normálnímu rytmu.
Pak vyťukala kód na domovním komunikátoru.
„To jsi ty, Světlanko?“ ozvalo se z reproduktoru.
„Ano, mami,“ odpověděla, za chvíli dveře zabzučely, Světlana si otevřela a uvnitř brala schody po dvou, což byl na tak malou holčičku extrémní výkon.
Dveře bytu se právě otevíraly. Mamince do náruče doslova vpadla.
„Stalo se něco?“ zeptala se maminka.
„Mami, já,“ vyhrkla a skopávala si z nohou boty, „já jsem viděla,“ pokračovala, „já jsem viděla,“ opakovala a nemohla tu větu dokončit.
Maminka si k ní dřepla a dívala se jí přímo do očí. „Světlanko, už jsi doma, v bezpečí a nic se ti nestane, ať jsi viděla cokoli.“ Pak ji objala a přitiskla k sobě.
Světlana zarazila nos do maminčiných vlasů a celá zvláčněla. „Maminko, já jsem tak ráda, že jsi moje maminka,“ zašeptala.
O chvíli později seděly vedle sebe na pohovce. Světlana upíjela domácí čaj a její maminka ji soustředěně pozorovala.
„Tak co se vlastně stalo?“ zeptala se klidně.
„Já ani nevím,“ přiznala Světlana. „Byla jsem na hřišti a byl tam kluk, který si vždycky hraje sám. Bylo mi ho líto, tak jsem si s ním šla hrát. Hráli jsme si a měl tam babičku. A pak jsem se na tu babičku podívala viděla jsem…“
„Co jsi viděla?“ zeptala se maminka už o dost starostlivějším hlasem.
„Viděl jsem mrak,“ vyhrkla Světlana a pokračovala. „A pak jsem se podívala na toho kluka a zase jsem viděla mrak. A ten kluk byl v tom mraku. A ta jeho babička držela mrak v ruce. Nevím, co to znamená.“
Přes obličej její maminky přešel stín strachu.
„Víš, Světlanko,“ řekla opatrně, „já jsem poprvé viděla mrak v ten den, kdy mi řekli, že tatínek umřel,“ a v očích se jí objevily slzy.
Světlana nic neřekla, jen se přetočila a lehla si hlavou mamince na stehno.
„A jaký byl tatínek?“ zeptala se.
„Tatínek dělal svoje chyby,“ řekla její maminka a začala ji hladit po vlasech. „Ty dělá každý člověk a kdo říká, že ne, tomu nemůžeš věřit. Ale mám od něj to nejlepší na světě, tebe, Světlanko,“ a podívala se dolů, kde se její dcera otočila na bok, takže byla o její stehno opřená uchem a pomalu usnula.