Stranger than fiction IV

To, že se mi původně plánovaná akce na páteční pozdní odpoledne protáhla skoro do sobotního rána, rozhodně v plánu nebylo. A že mi do života vstoupí Samantha, už vůbec ne.

Probudil jsem se poměrně pozdě. A hned mi bylo jasné, že se něco děje. V mém utajeném hnízdě se někdo pohyboval.
Opatrně jsem se svezl z postele a ještě opatrněji přistoupil ke dveřím. Napjatě jsem poslouchal, co se za nimi děje. Když jsem odhadl, že se kroky neznámého člověka vzdalují, opatrně jsem otevřel.
Stála tam Samantha, která mě musela slyšet. Jakmile jsem otevřel, otočila se ke mně.
„No dobré dopoledne,“ zvolala.
„Do…, dobré,“ zamumlal jsem rozpačitě.
„Trochu jsem tu uklidila, nevadí?“ usmála se.
Trochu?
Řekl jsem si, že pokud to, co předvedla, je jen trochu, pak nechci vidět, jak to vypadá, když uklízí hodně. Dokonce i podlaha byla vidět a koberce v místech, kde se nacházely, měly původní barvu. Na to jsem tu nebyl zařízený.
„A už jsem byla venku,“ oznámila mi jednoduše. „Půjčila jsem si ty klíče, co byly na věšáku u dveří. Ani jsem nevěděla, že tu máte hned za rohem sámošku, no to je síla,“ pokračovala dál a mně se pomalu v mysli spojovaly střípky vzpomínek.
Pak jsem si uvědomil, že něco cítím. Zmateně jsem se ohlédl.
„Chystám oběd, nevadí?“ loupla po mně očima.
Ta ženská se mi snad jenom zdá.
Už na sobě neměla moje tričko se Sepulturou, dokonce ani to, které jsem měl na Iron Maiden, když mě Bruce Dickinson bujaře poplácal po zádech, a od té doby nebylo práno. Měla na sobě normální domácí ženské oblečení. Asi něco z těch tašek, které jsem přivezl v noci.
„Ne, nevadí,“ odpověděl jsem pořád ještě zmateně.
Opatrně jsem vešel do koupelny. A zase jsem jenom zíral. Všechno bylo čisté. Ale ne jen tak čisté, bylo to dokonale čisté.
Kdy asi ta holka vstávala?

Strávit víkend s někým, koho jsem ještě před pár dny vůbec neznal, nemělo nakonec ideově chybu. V některých chvílích se Samantha chovala, jako bychom se znali už několik let. Skoro pořád hučela v koupelně pračka a dokonce stihla umýt i okna, takže se jimi dalo dívat ven.
I přes to jsem si udržoval svůj velmi opatrný odstup. Celý život mi trvá, než si někoho pustím k tělu. Bez ohledu na to, že je to velice sympatická osoba.

V pondělí ráno jsem se musel vydat do své civilní práce. Vím, že je to podivné, ale kromě občasného srovnávání násilníků mám i své řádné zaměstnání; i když slovo řádné je v tomto smyslu velmi relativním pojmem.
Pracuji v redakci jednoho bulvárního internetového média. Za hlavní úkol máme hledat a na světlo tahat špínu na tzv. slavné lidi.
Takže se nikdo nemůže divit, že své rodině raději namlouvám, že mé zaměstnání je hraní na piano v nevěstinci.
Dost lidí, kteří přijdou na můj způsob obživy, se ode mě odvracejí se zhnusením v očích a ptají se mě proč raději nepracuji v nějakém seriózním médiu.
Pracoval jsem.
V jednom z nejserióznějších.
A měl jsem i slušně našlápnuto k velké kariéře a novinářským cenám.
Během několika let jsem si vytvořil síť kontaktů informátorů a dodavatelů tipů. Zhusta jsem jejich poznatků využíval, často jsem tak napomohl k odhalení korupce nebo podobné šmeliny. Zároveň jsem využíval toho, že jako novinář nemusím své zdroje zveřejňovat.
Až do jednoho dne.
Toho dne mi jeden z mých zdrojů přinesl doslova bombu. Dost nechutnou a hodně rozlehlou trestnou činnost policistů z okresní i krajské kriminálky. Původně jsem se k tomu stavěl skepticky, ale nakonec mě přesvědčil poté, co jsem si všechny podklady podrobně prostudoval.
Přemýšlel jsem nad tím dva dny a ještě další dva.
Až pak jsem s tím šel ven.
V policejních kruzích jsem vyvolal velké haló a moje novinářská kariéra v seriózním médiu se začala chýlit ke konci.
Podcenil jsem totiž to, že každý policista si může kdykoli vyhledat kontaktní údaje každého člověka a následně vybranému člověku znepříjemňovat život. A zrovna ten, který byl hlavou celé organizace, která se v rámci kriminálky podílela na zločinech krajského podsvětí, toho uměl využít.
Například o půl druhé ráno, když jsem spal hlubokým spánkem, přijel nenápadně v policejním autě pod má okna, rozsvítil majáky a naplno pustil houkačku.
Když jsem volal na tísňovou linku, operátorka se mi vysmála. Oznámila mi, že v mé ulici nemají hlášen žádný výskyt policejního vozu a že si nejspíš něco namlouvám. Když jsem otevřel okno, aby to houkání taky slyšela, odpověděla, že to zní jako policejní houkačka, ale že ona přesto nevěří, že před domem nějaké policejní auto stojí; dodala, že si můžu zvuk policejní houkačky pouštět například z počítače a vyvolávat falešný poplach.
Policista v autě vypnul houkačku až po hodině soustavného houkání.
Vrátil jsem se do postele a znovu usnul.
Na půl hodiny. Pak se houkačka rozeřvala znovu.
Druhý den jsem toho policistu potkal. S rozzářeným úsměvem se mě ptal, jak jsem se vyspal.
Jindy to byla zase akce, kdy jsem byl během cesty z práce domů jedenáctkrát kontrolován. Jen tak. Pokaždé na povinnou výbavu. Bylo mi jasné, o co jde.
Případ, o kterém jsem napsal, začala prošetřovat GIBS. Domníval jsem se, že policistům, podílejícím se na zločinnosti, zatne tipec.
Nestalo se tak. Až později, kdy už jsem byl členem redakce bulvárního média, jsem se dověděl, že to bylo proto, že příslušný člověk z GIBS zavolal šéfovi kriminálky, že ten a ten den bude probíhat vyšetřování a že je v jeho, tedy šéfově, nejvyšším zájmu, aby z toho celá kriminálka vyšla čistá jako lilie. Tak se taky stalo. To, že jsem toho hlavního policistu pak potkal v baru, jak si dává s lidmi z GIBS jednoho panáka za druhým, byla už jen taková meruňka na dortu.
Z hrdiny, který odhalil trestnou činnost, jsem se stal vyvrhelem, který podryl důvěru občanů v práci policejních složek. A v seriózním médiu jsem dostal hodinového padáka.
Přestěhoval jsem se do svého dnešního nebytového prostoru.
Informátoři a podobné zdroje, to vše mi zůstalo.
Proto jsem se dostal na stopu i Burákovi.
A proto došlo k tomu, že teď odcházím z načerno obývaného nebytového prostoru, ve kterém nechávám Samanthu.
A v devět ráno mě čeká redakční porada. To zas bude žrádlo.